Tradice říká, že by mělo jít o vůbec nejstaršího honiče mezi balkánskými psy. Některé zdroje dokonce jeho původ sledují až do starověku a tvrdí, že plemeno vzniklo spojením domácích psů Istrie s chrty fénických obchodníků. Takto hluboko v minulosti je ale každá historie psa ošidná, o pár století později už ale zajímavé doklady existují. Předpokládá se, že tento typ psa zmiňuje středověký text z roku 1337, psí nadšenci také tvrdí, že istrijského honiče poznávají na freskách v Beramu z 15. století.

Jasnější písemné záznamy se objevují v 18. století, kdy psa jako „ilyrskou braku“ popisuje kronikář Bakič. Tehdy ale ještě neexistovala jasně definovaná plemena, proto se předpokládá, že lidé nerozlišovali mezi honičem istrijským a bosenským. Odborníci také upozorňují, že plemeno má trochu zavádějící název. Dnes se k němu hlásí Slovinci i Chorvati, stejně jako si dělí poloostrov Istrii. Podle některých názorů se ale plemeno formovalo v širším území dnešního Chorvatska, včetně zahrnutí psů z jihochorvatské Dalmácie.

Nepřehledná historie

Stará historie istrijského honiče je tedy dlouhá, ale zamotaná a trochu nepřehledná. Proto se za zlom uvádí rok 1886, kdy je plemeno ve Vídni poprvé představeno podle moderních standardů. Definitivní sestavení potřebných dokumentů a plemenných knih se datuje k roku 1924, mezinárodního uznání se plemeno mělo dočkat v roce 1949, standard byl ale publikován a oficiálně schválen až roku 1973.

Po rozpadu Jugoslávie nastal spor mezi nástupnickými zeměmi i o původ tradičních plemen, v případě tohoto psa se nemohlo shodnout Slovinsko s Chorvatskem. Mezinárodní asociace FCI nakonec ale za zemi původu psa uznala Chorvatsko.

Zde je ještě potřeba zmínit honiče hrubosrstého. Ten není dnes brán jako pouhá varianta, ale jako svébytné plemeno. Zformoval se ale v rámci šlechtění krátkosrstého honiče v průběhu 19. století. Tradice říká, že původní, historický vzhled starého plemene odpovídá honiči krátkosrstému, ten hrubosrstý je pak jeho modernější odnoží.

V Evropě téměř neznámí

Psi jsou dodnes cenění hlavně jako lovečtí, v roli vyloženě rodinných mazlíčků je nepotkáváme tak často. V zemích Balkánu jsou poměrně rozšíření, u nás jde ale o velkou vzácnost a celkově jsou v Evropě spíše neznámí.

Ideální istrijský honič dorůstá výšky v rozmezí 44–56 cm s hmotností kolem 18 kg. Vzhledem nezapře lovce-honiče. Má pružnou, spíše lehčí konstituci a vyznačuje se značnou pohyblivostí. Není to ale žádný střízlík, díky jeho krátké srsti vyniká i dobře rostlé svalstvo. Milovníci plemene uvádí, že je pro něj typický inteligentní výraz, a je pravda, že pes dává najevo jistou bystrost a neustálou pozornost. Hlava odpovídá řadě dalších loveckých plemen, má tedy spíše delší čenich s výrazným čumákem a velké, svěšené uši.

Srst krátkosrstého honiče je hladká a jemná, mívá podsadu, která dobře izoluje. Podklad jeho zbarvení je vždy bílý, doplněný oranžovými znaky. Typický istrijský honič by měl mít vždy oranžové obě uši a masku kolem očí.

Hrubosrstí honiči působí trochu mohutněji, což je dáno nejen srstí, ale i o málo větším průměrným vzrůstem. Základní stavbu těla mají stejnou, srst je ale kudrnatá a hrubá na dotek. Také bývá bílá s oranžovými znaky, ty ale většinou nejsou tak výrazné a někdy se i na uších projevují jen v podobě žíhání.

Cenění lovci

Istrijští honiči se sice příliš nerozšířili jako čistě psí společníci, nemají ale špatnou povahu. Bývají přátelští a oddaní, své lidi milují. Je to ovšem pes temperamentní, aktivní a poměrně hlučný, který potřebuje důsledný výcvik. Nemívají skrytou agresivitu, při špatné výchově se ale mohou stát příliš dominantními, proto se nedoporučují pro chovatele začátečníky. Dobře socializovaný pes má ovšem rád nejen lov, ale i svou rodinu, včetně dětí. Istrijští honiči tak mají i velmi silný hlídací a ochranitelský pud.

Právě značný temperament plemene jej stále předurčuje hlavně k roli lovce. Jako běžný rodinný pes by totiž potřeboval člověka velmi aktivního a schopného poskytovat istrijskému honiči dostatek nutného pohybu a vybouření se. V konkurenci klidnějších psích společníků tak asi přeci jen neobstojí a větší rozšíření mu lze jen těžko předvídat. Přesto má ve své domovině řadu chovatelů a nadšenců a čas od času se objevuje i ve střední Evropě.