Jde nejspíše o jediné plemeno, které můžeme na Islandu označit za domácí či národní. Jde o druh špice, vykazuje tedy značnou podobnost s norským bohundem, shetlandským ovčákem či vzdáleně i s Welsh Corgi. Historie islandského ovčáka je ale velmi stará, stejně jako jeho samostatný vývoj.

Přímé doklady – ať už písemné či obrazové – pro nejstarší dějiny plemene neexistují, obecně se ale předpokládá, že předkové těchto psů možná připluli na Island už s vikinskými kolonisty někdy v raném středověku. Po staletí se lidé na ostrově živili hlavně rybářstvím a pastevectvím, o stáda ovcí ale musel někdo pečovat.

Samozřejmě nelze vyloučit, že původní středověcí psi tak či onak vyhynuli a dnešní islandští ovčáci vzešli z mnohem mladšího "psího dovozu". Je ale pravda, že kostry psů ze staroseverského prostředí vykazují značnou podobnost s dnešním islandským ovčákem. Navíc existuje pozoruhodné svědectví z roku 1650, kdy si Sir Thomas Brown v Anglii poznamenal, kterak se z Islandu občas dováží skvělí ovčáci podobní liškám, po kterých angličtí pastýři prahnou. Islandský ovčák tedy nepochybně starým plemenem je.

Zákeřná choroba i pokles zájmu

Jako ceněný pracovní pes neměl tento ovčák nouzi o pozornost či chovatele, přesto se plemeno dostalo opakovaně do krize. Na konci 19. století jejich řady zkosila kombinace dvou chorob šířících se na ostrově. Uvádí se, že tehdy zemřelo asi 75 procent všech psů. Odpovědnými úřady byl tehdy dokonce dovoz psů na ostrov na čas zakázán – částečně proto, aby nemoc neměla další hostitele, částečně ale i z toho důvodu, aby se zbytky cenného plemene nerozpustily mezi cizími psy. Tuto krizi islandští ovčáci částečně překonali, nikdy jich už ale nebylo tolik, jako předtím.

Populace plemene se znovu destabilizovala v polovině 20. století, kdy začal klesat zájem o jejich chov. V reakci na to vznikla v roce 1969 asociace, která se začala psům věnovat odborně a pečovat o jejich rozvoj. Tak se podařilo i druhé hrozbě vyhynutí zabránit – plemeno zůstává nepočetné, ne však ohrožené.

Dnes jich pořád celá řada slouží jako ovčáci, jejichž hlavní úkol je v otevřených pastvinách Islandu držet stáda pohromadě a nahánět ztracené ovce zpět k ostatním. Zároveň se prosadil jako dobrý hlídač i oblíbený společník.

Liščí vzhled

Je to středně velký pes, o výšce cca 46 centimetrů a váze do 14 kg. Svým liščím vzhledem nezapře, že jde o špice. Velké špičaté uši, inteligentní "usměvavý" výraz či trojúhelníková hlava – to vše dotváří jeho typický vzhled. Existují krátkosrsté i dlouhosrsté varianty, obě srsti jsou ale velmi husté a perfektně chrání v drsném podnebí Islandu.

Barevný podklad by měl mít bílý, znaky a další barvy se mohou pohybovat od pískové, přes nazrzlou až po hnědou, šedou či černou. Zajímavostí je poměrně častý výskyt dvojitých paspárků na zadních nohách – tedy vyvinutí drápku jinak obvykle zakrnělého pátého prstu, v tomto případě je drápek dokonce zdvojený.

Je to vytrvalý, hbitý ovčák, který je zvyklý pracovat s ovcemi pomocí hluku a štěkání. Jako společník jako by byl pořád veselý, má přátelskou, radostnou povahu a není agresivní. Ke své rodině je velmi loajální a nemá rád samotu, takže svého majitele se snažit následovat kam to jen jde.

Chovatelé říkají, že se ale umí také skvěle chovat v interiérech a že uvnitř domu (nejlépe někde na koberci u krbu) se z živého, trochu rozpustilého psa, stává klidný a lenošivý mazlíček.