Historie plemene je jedním úhlem pohledu stará, jiným zase relativně moderní. Co to znamená? Psi tohoto typu se objevují ve Středomoří na více lokalitách. Ať už jde o sicilské chrty, portugalské či kanárské podenco či faraonské psy, vždy se uvádí, že jejich tradice se táhne až ke starému Egyptu. Pro toto tvrzení ale neexistují důkazy.

Zajímavější je názor, že tyto psy rozšířili ve Středomoří Féničané, neboť jejich výskyt by odpovídal i obchodním centrům starověkých mořeplavců. Znovu je ale potřeba zopakovat, že jakékoliv historické prameny chybí. Nemůžeme proto s určitostí říci, zda podencové nedoputovali na Ibizu až někdy ve středověku či později. Moderní analýzy DNA navíc říkají, že zrovna ibizský podenco se jako jasná genetická linie plemene zformoval až na prahu moderních dějin. 

Faktem ale je, že obyvatelé Ibizy a ostatních ostrovů Baleár užívali lovecké psy, kteří museli být předky dnešního plemene, po staletí. Tradičně se podencové zaměřovali na lov divokých králíků, které dokázali vystopovat, uštvat i usmrtit a lovci pak stačilo jen kořist sebrat. Bývalo prý zvykem, že většina ibizských farmářů alespoň jednoho podenca měla a králíky přilepšovali domácímu jídelníčku.

Pes se stal součástí ostrovní kultury, kupříkladu zabití podenca přináší prý velkou smůlu. Dnes už se k lovu podenco v podstatě vůbec nepoužívá, zato se objevuje v roli společníka a často bývá cvičen pro psí závody. 

Veselí a oddaní rodině

Je to velmi elegantní pes s chrtí stavbou těla – tedy hubenou a protáhlou, s dlouhým a štíhlým krkem. Hmotnost činí 19–25 kg při výšce psů 66–72 cm. Feny přitom bývají znatelně menší, do 67 cm. Typické vzezření dává spojení štíhlého těla a velkých vzpřímených uší. Postupem času se zformovala jak hladkosrstá, tak drsnosrstá varianta, která navíc může mít i dlouhosrstou formu. Je ale pravda, že hladkosrstí psi drtivě převažují. Zbarvení je také typické, vždy jde o bílý podklad a červené či červenohnědé znaky. 

Jsou to inteligentní a aktivní tvorové, kteří jsou vyhlášení svou veselou a přátelskou povahou. V žebříčcích se sice neřadí mezí psí génie, Ibizané prý ale rádi vypráví historky o velmi nápaditých, ale i poťouchlých projevech jejich mazlíčků. Ačkoliv umí být někdy tvrdohlaví, své lidi mají rádi a jako by je svými výstřelky cíleně bavili. Dobře vychází i s dětmi a jsou oddaní své rodině, což je asi hlavní důvod, proč tak hladce přešli z role psů loveckých do pozice společníků.

Je ovšem pravda, že potřebují spíše větší bydlení s pozemkem a také dostatek fyzické aktivity. Zkušení chovatelé pak varují předtím, že podencové při své inteligenci rádi utíkají, což jim usnadňují fyzické schopnosti. Pes totiž prý dokáže přeskočit bez rozběhu i poměrně vysoký plot. Snad jediným negativem je zbytnělý lovecký pud, který podenca nutí pronásledovat rychle se pohybující tvory, domácí zvířata a pošťáky nevyjímaje. 

Ibizský podenco se u nás asi jen tak nestane běžným společenským plemenem. Má ale mnohé předpoklady pro to, aby jeho popularita dále rostla.