Tým pod vedením zooložky Lucy Asher, která se specializuje na studium zvířecího chování, upozornil na to, že i když zkušení chovatelé mají jistou představu o změně psí povahy v dospívání, neexistuje na toto téma žádný vědecký výzkum. Už z dřívějška přitom existují studie, které naznačují, že vztah mezi člověkem a jeho psem je v mnoha ohledech podobný vztahu mezi rodiči a dětmi. Ať nás někdo nechytá za slovo: ten vztah pochopitelně není stejný a ani být nemůže. Na úrovni psychologické i biologické (tj. produkce hormonů) ale mohou být vazby mezi člověkem a milovaným psem skutečně se vztahem k dětem srovnatelné.

Pokud je tomu tak a pokud víme, že puberta je obdobím, kdy se vztahy mezi dětmi a rodiči mohou lehko stát konfliktními, dá se něco podobného sledovat i u psů? Podle vědců ano. Pro svůj výzkum sledovali chování celkem 378 psů. Za referenční věk odpovídající psímu „teenage“ období bylo při tom považováno 8 měsíců života.

Při různých experimentech se pak opakovaně ukazovalo, že právě kolem osmého měsíce věku začínají mnozí psi reagovat na pokyny váhavěji, jsou vzdorovitější a práce s nimi se stává obtížnější. Legrační na tom je, že ve větší míře se toto chování projevovalo směrem ke známým lidem – povely neznámého cvičitele mnozí ze psích puberťáků poslouchali ochotněji.

Typickým experimentem bylo, když se měřila reakční doba na povel „sedni“ u 93 labradorů a retrieverů ve věku 5 měsíců. Když se to samé opakovalo o tři měsíce později, takřka všichni psi, nyní už osmiměsíční puberťáci, reagovali váhavě. U skupiny celkem 285 psů se zase srovnávalo, jak se s nimi pracuje cizím lidem a jejich vlastním. Cizí lidé, pro psy neznámí, hodnotili psí reakce na cvičišti mnohem lépe, než chovatelé, na které byli psi zvyklí. Skoro jako když dítě v pubertě vzdoruje svým rodičům, před cizími se ale chová jinak. U psů pětiměsíčních či ročních takový problém nebyl. Puberta zkrátka přišla a odešla.

Psychická nerovnováha se projevila i v citové rovině. Psi, kteří byli hodnocení jako nejistí a více fixovaní na své majitele, jako by dosahovali projevů dospívání o něco dříve a také jejich stresové reakce na odloučení od známých lidí byly v pubertě silnější. Zajímavé také je, že tato emoční citlivost se podle badatelů statisticky více projevovala u fen, než u psů.

Autoři výzkumu sami říkají, že měli od chovatelů zpětnou vazbu v tom smyslu, že zkušení cvičitelé psa si těchto změn chování a reakcí všímají. Vůbec poprvé ale byly konkrétní projevy psí puberty sledovány a experimentálně testovány.

To nejzásadnější zjištění nakonec spočívá v tom, že stejně jako u lidské puberty, jde i u té psí o jistou fázi, která nakonec pomine. Tak jako bychom neměli zlomit hůl nad patnáctiletým puberťákem, který odmítá opustit svůj pokoj a bavit se s námi, neměli bychom zanevřít ani na psa, který najednou neposlouchá tak dobře. Při citlivém vedení a s dostatkem trpělivosti tyto projevy zase pominou.

Zdá se to být banálním konstatováním, ale statistiky ukazují, že například ve Velké Británii se psi do útulků nejčastěji dostávají právě kolem osmého měsíce života. Vezmeme-li v potaz co jsme říkali na začátku o psychologické podobnosti vztahu člověka se psem a rodiče s dítětem, pak je to vlastně velmi kruté zjištění.

Možná se opuštění takového pejska, který přestal být poslušným štěnětem, mohlo předejít s trochu větší trpělivostí se psím puberťákem. Samozřejmě, jde pouze o úvodní studii – kdyby byla rozsáhlejší, ještě více postihne individuální projevy konkrétních psů; zjistí, kolik jedinců nemá pouze přechodné problémy, ale obecně nejsou vhodní pro výcvik a podobně. Že je ale psychologie psího dospívání podobně problematická jako u lidí, to asi zkonstatovat můžeme.