Milovníci velkých psů někdy pohrdlivě říkají, že až změkčilá šlechta baroka a moderní doby pokřivila kdysi praktické tvory a z lovců a hlídačů udělala mazlící hračky. To ovšem není pravda, malá společenská plemena mají tradici sahající snad až někam do starověku. Možná už ve starém Egyptě bychom „palácové psíky“ našli a není doba – včetně o něco drsnějšího středověku – kdy bychom se se psy nepraktickými a čistě společenskými u elity nesetkali.

Právě z této tradice vznikl někdy na přelomu středověku a renesance v Itálii bišonek, který se stal základem pro řadu podobných plemen. Jedním z nich je pak boloňský psík. Ten má k bišonkům velmi blízko, někdy dokonce nebýval chápán jako samostatné plemeno. Příbuzensky má pak ještě blíže k maltézským psům, nejasnou historii a provázanost těchto plemen ale ilustruje skutečnost, že se odborníci přou o to, zda maltézský pes vzešel z boloňského anebo obráceně.

O boloňských psech se nicméně také hovoří už od doby renesance, ačkoliv se tím označením třeba myslí místní varianta bišonků. Některé zdroje dokonce stáří plemene kladou až do hlubokého středověku, tady ale opět narážíme na nedostatek pramenů. Jisté ale je, že vývoj těchto psů byl od počátku spojený s aristokratickými rodinami a že za místo jejich původu byla považována severoitalská Bologna.

Miláček šlechty

S jejich vyobrazeními ve společnosti šlechticů se setkáváme na obrazech Tiziana či Goyi. Je známé, že boloňské psíky chovala ve velké oblibě Marie Terezie či ruská carevna Kateřina Veliká. Po staletí patřilo k dobrému tónu u italské nobility dávat tyto psíky jako ceněné dárky svým přátelům.

Moderní doba ovšem přinesla úpadek plemene – na vině byla změna životního stylu šlechty, v řadě zemí pak zánik aristokracie jako zvláštní vrstvy. Nepomohlo ani to, že se pejsci příliš nerozšířili v měšťanském prostředí, které si jinak od šlechty inspirovalo v lecčem. Tak se boloňský pes dostal do krize, která málem skončila jeho vyhynutím.

Až asi od poloviny 20. století vznikly moderní chovné programy, které plemeno zachránily – jejich jádro leželo vedle Itálie především ve Francii či Holandsku. Ostatně například do Velké Británie se pes jako oficiálně registrované čistokrevné plemeno dostává až v roce 1990, ačkoliv není pochyb o tom, že místní šlechta ho znala už před staletími.

Ideální společník

Je to malý psík, který dorůstá hmotnosti kolem tří kilogramů při výšce 25 cm. Tělo má robustní a pevné, je sice malý, ale nepůsobí drobně či neduživě. Má poměrně dlouhé, svěšené uši. Nejtypičtějším rysem je jeho bílá či krémová srst, která má hedvábnou strukturu a spadá v dlouhých, nadýchaných loknách. Srst nemá podsadu a někdy se udává, že nelíná – to je ovšem nepřesné, neboť i boloňský psík srst vyměňuje podle roční doby. Je proto zavádějící, když se občas označuje za psa vhodného pro alergiky.

Staletí společenského šlechtění se projevují v povaze – je to velmi hravý, přátelský a věrný psík, zároveň vykazuje značnou inteligenci. Oblíbení jsou i kvůli mírné povaze, někteří chovatelé uvádějí, že bišonci jsou oproti nim „třeštidla“. Dobře se učí a milují lidskou společnost, se svou rodinou navazují hluboký, citový vztah. To má samozřejmě vedlejší efekt v tom, že nesmí trpět samotou, která se lehko přetaví v úzkosti a frustrace. Pro své vlastnosti se často objevují i při canisterapiích.

Boloňský psík je zkrátka profesionální společník, který svou roli hraje dlouhá století a je v ní dobrý. Jedná se o ideálního psa do městských bytů, skvělého kamaráda jak pro rodiny s dětmi, tak pro seniory. Mezi drobnými pejsky navíc patří mezi ty skutečně oduševnělé, které šlechtění neposunulo do pozice „neurotických skrčků“, kterou známe od některých jiných plemen. Kdo touží po spolehlivém a nenáročném psím kamarádovi, pro toho je boloňský psík skvělá volba.