Repetitivní chování bývá obvykle spojováno s nějakou psychickou odchylkou či postižením. Kupříkladu u lidských autistů se takto popisují některé neustále se opakující pohyby rukou, kývání hlavy a podobně. Častý výskyt se objevuje také u ADHD poruch, ostatně právě k syndromu ADHD autoři psí repetitivní studie chování přirovnávání. Repetitivní chování se ale může objevit i jako důsledek úzkostí či obecně momentálního psychického stavu.
U psů je tak typickým příkladem obsesivní honění vlastního ocasu. V minulosti se některé studie odborníků na zvířecí chování zabývaly tím, jak takové projevy ovlivňují život psa. Ukázalo se při tom, že repetitivní chování opravdu má negativní vliv jak na vztah člověka k jeho psu, tak na kvalitu života samotného zvířete.
Nově publikovaná studie finských vědců se zaměřila na vnější faktory, které se pojí s výskytem repetitivního chování. Za tímto účelem provedli v letech 2015–2018 skrze dotazníky šetření u 4436 psů z 22 plemen. Jejich majitelé měli vyhodnocovat, zda se u jejich mazlíčků repetitivní chování projevuje. Zaměřovali se při tom nejen na řečené honění ocasu, ale i štěkání na vlastní stín či odraz, obsesivní olizování povrchů, úzkostlivé přešlapování, zírání do prázdna či kousání sebe sama.
Nezkušenost chovatelů
Výzkumníci při tom zjistili, že 1315 psů (tj. 30 procent) se repetitivní chování skutečně objevilo. Jeho výskyt přitom podle všeho souvisel s typem domácího prostředí zvířete, stejně jako s jeho životním stylem. Pravděpodobnost repetitivního chování byla o 58 procent vyšší u chovatelů, kteří pečují o svého prvního psa. U lidí žijících o samotě byl výskyt o 33 procent menší než u chovatelů s rodinou. Zároveň pokud pes měl v domácnosti dalšího psího kamaráda, byla u něj pravděpodobnost vzniku tohoto chování o 64 procent menší. Také u chovatelů, kteří se svými psy cvičili (včetně procházek) méně jak hodinu denně, se pravděpodobnost vzniku repetitivního chování u zvířete zvyšovala o 53 procent.
Faktorů tedy existuje celá řada, některé se vzájemně prolínají, a ne všechna zjištění mají jednoznačnou interpretaci. Obecně lze ale asi uvedená čísla shrnout tak, že chovatelé „prvorodiči“ mají u svých psů častější výskyt. To možná zrcadlí jisté tápání při péči a výcviku. Riziko zvyšuje nedostatek pohybu, lehce rizikový je i život v rodině, snad pro přítomnost mnoha osob a dětí. Příliš mnoho ticha a samota ale také škodí, a tak soužití s dalším psem riziko naopak snižuje.
Roli hraje i plemeno a věk
Svou roli ale nepochybně má i genetika, neboť statistiky ukázaly prokazatelné rozdíly mezi plemeny. Nejčastěji se totiž repetitivní chování objevovalo u německých ovčáků, čínských chocholatých psů či velšských corgiů. Nejméně zasažené byly hladkosrsté kolie, trpasličí knírači a plemeno lagotto romagnolo.
Jako odraz postupného psychického vývoje psů se pak projevily i rozdíly dané věkem – častější výskyt repetitivního chování byl u mladých zvířat do dvou let a pak u psích seniorů starších osmi roků. Majitelé psů s výskytem tohoto chování také častěji popisovali svá zvířata jako hyperaktivní, agresivní či roztěkaná.
Zjištění celé studie naznačují, že repetitivní chování je u psů komplexní záležitost, kterou ovlivňuje celá řada faktorů od genetiky, přes životní styl, až po životní prostředí zvířete. Celou práci pak autoři uzavírají s tím, že doufají, že jak tento výzkum, tak jejich pokračující bádání, bude mít ve výsledku praktickou aplikaci – návod chovatelům, jak se pokusit repetitivní chování redukovat a tlumit a tím zlepšovat kvalitu života psů.
Vstoupit do diskuze (0)