Znalci japonské geografie jistě poznali, že pes nese jméno podle nejsevernějšího z hlavních japonských ostrovů – Hokkaida. Nazývá se někdy také ainu-ken, dle domorodého lidu nejaponského národa Ainu, či seta. V běžné mluvě se hokkaido-ken často zkracuje jako do-ken.

Ostrov Hokkaido má v rámci japonského souostroví trochu zvláštní postavení. Je nejchladnější a nejméně lidnatý, navíc je jediný, na kterém se udrželo původní domorodé obyvatelstvo lidu Ainu. Etničtí Japonci totiž nebyli prvními lidmi v Zemi vycházejícího slunce. Během japonského středověku, zhruba od 12. století, je pak Hokkaido osidlováno kolonisty z hlavního ostrova Honšú.

Právě ti s sebou pravděpodobně přivedli psy, o kterých se předpokládá, že šlo o předky dnešních hokkaido-ken. Museli to být "klasičtí" lovečtí psi, kteří asi stáli u zrodu i některých dalších japonských plemen. Předpokládá se, že psi japonských osadníků se zkřížili s místními plemeny a rozšířili se i mezi domorodce Ainu. Je ale potřeba říci, že ze starších dob v podstatě nejsou žádné záznamy o chovu nebo vývoji plemene. Ví se jen, že pro svou sílu sloužilo při lovu na medvědy a velkou zvěř.

Obzvlášť chráněný

Teprve v roce 1869, krátce po ukončení izolace Japonska, popsal ve své studii tyto psy britský zoolog Thomas W. Blankiston. Byl to on, kdo je poprvé nazval psy hokkaido. Z roku 1902 zase pochází zpráva o tom, že tyto silné psy využila císařská armáda při pátrání po přeživších vojácích zastižených při expedici v horách.

Moderní dějiny plemene začínají s rokem 1937, který figuruje i u dalších japonských plemen. Tehdy totiž asociace NIPPO popsala šest tradičních psů, kteří si zaslouží ochranu: akita-inu, kai ken, kišu, šikoku, šiba-inu a právě hokkaido-ken. Ten byl označen za vzácné plemeno obzvlášť chráněné zákonem.

Hokkaido-ken jsou dnes v Japonsku poměrně populární a hned několik velkých korporací je využívá jako reklamní tváře. Přesto nejde o masově rozšířené plemeno, neboť jde o náročnějšího psa. Mimo ostrovy jsou pak extrémně vzácní. K roku 2015 se uvádělo, že se v Česku nacházely dvě chovatelské stanice těchto psů, přičemž se tak Česko vymykalo zbytku světa, kde na hokkaido-ken skoro nenarazíte.

Pár psů hokkaido-ken | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Magdalena Niemiec)

Je to středně velký pes dorůstající maximálně 30 kg při výšce 50 cm, přičemž fenky bývají viditelně drobnější. Je poměrně robustní, má silné svaly a mohutný dojem navíc dotváří hustá srst. Nezapře svůj japonský původ, ve své "liščí" tváři se podobá ostatní špicím plemenům ostrovů. Má ovšem vzhledem k hlavě poměrně malé uši, které jsou trojúhelníkově postavené.

Srst je jemná na dotek a díky podsadě perfektně izoluje – nezapomeňme, že Hokkaido je studený ostrov s drsnějším podnebím. Hokkaido-ken může být celý bílý (právě ti jsou oblíbení v médiích), jsou ale povolené i oranžovočervené či hnědé znaky nebo žíhání přecházející až v celočervenou barvu.

Jsou to inteligentní psi vyhlášení pro svou věrnost pánovi. Tradiční chov je cvičil jako psy lovecké a ochranářská krev, připravená poprat se i s medvědem či kancem, jim stále koluje v žilách. Pro tyto účely se v chovech dlouho podporovala bojovnost a vytrvalost, se kterou psi dokázali čelit i většímu protivníkovi.

Má to ovšem za následek to, že jde o tvory poněkud tvrdohlavé a panovačné. Dobře vycvičený hokkaido-ken dokáže být skvělým rodinným či hlídacím psem. Zde je ale kámen úrazu: dobrý výcvik je nezbytný. Bez pevného vedení se pes může stát lehko nezvladatelným a agresivním, není to tedy mazlíček pro začátečníky.

To je možná důvod, proč se hokkaido-ken nerozšířil více: je to hrdý, důstojný pes, který je ovšem nejšťastnější na venkově, v horách a v lesích a hlavně se zkušeným pánem. Krásný, ale trochu tvrdý – tak jako ostrov Hokkaido.