Historie hierranského vlčáka sahá nejspíše několik století do minulosti, přesto je ale zahalena mlhou nejistoty. Samy Kanárské ostrovy dostaly své jméno od Římanů, mezi jejichž geografy se tradovalo, že jde o ostrovy hlídané velkými psy.

Canariae Insulae totiž latinsky značí „ostrovy psů“ – prý se dokonce později tradovalo, že každý z ostrovů souostroví má své specifické psí plemeno. Nakolik šlo ale o realitu a nakolik o pověsti lze dnes jen těžko určit. Není tak vůbec jisté, zda hierranští vlčáci nenesou aspoň část krve údajných starověkých psů.

Je ale velmi pravděpodobné, že předkové těchto psů se na ostrovy dostali s některou z kolonizačních vln Guančů. Tito příbuzní afrických Berberů byli původním obyvatelstvem Kanárských ostrovů, než byli převrstveni a asimilování španělskými kolonizátory. Ostrovy obydlovali už někdy od 1. tis. př. n. l., u hierranských vlčáků se ale předpokládá, že jejich předkové přišli na El Hierro spíše až někdy kolem 15. století.

První jasná zmínka se ale objevuje až před dvěma sty lety, kdy se uvádí, že místní lidé mají skvělé pastevecké psy. Tedy můžeme tušit staletou, ne-li tisíciletou, historii hierranských vlčáků, ve skutečnosti ji máme ale zachycenou sotva dvě stě let.

Španělé nazývají psa Perro lobo herreño, případně přímo na El Hierro je znám i jako Lobito nebo jen Perro Lobo. Skutečně jde o výborného pastýře, který je za tímto účelem dodnes na ostrově chován. Vzhledem je skutečně podobný vlku, odtud i jeho jméno, v tomto případě ale asi na rozdíl od některých jiných vlčáků s nimi nemá nic společného. Ostatně, na ostrovech vlci nežijí a kontinentální předci psů jsou nevystopovatelní.

Je to silný, poměrně robustně stavěný pes. Kohoutková výška činí asi 54 cm, váhá maximálně 22 kg. Tvarem i konstitucí těla skutečně připomíná vlka, stejně tak zbarvením srsti. Snad jen hlava působí trochu úžeji, než vlčí, ovšem její uši i tvar čenichu zase jako by na vlka odkazovaly. I španělští kolonisté informovali o divokých psech podobných vlkům (popisují je ale jako psy malé), přičemž si ale byli vědomi toho, že o vlky nejde.

Je to velmi aktivní a temperamentní pes, zvyklí k honění stád. Prý se snadno cvičí a tak si získává v posledních letech oblibu i v samotném Španělsku. Je také známý vysokou loajalitou ke svému pánu a jeho rodině, díky své ostražité povaze se tak uplatňuje i jako velmi schopný hlídač. Zároveň neoplývá zbytečnou agresivitou, byť si ovšem jeho výcvik žádá pevnou ruku.

Pokud je známo, hierranským vlčákům se z hlediska odborného chovu nevěnuje žádné sdružení. Máme tak co dělat se starým, tradičním psím plemenem, které ovšem nemá žádný mezinárodně uznaný standard, ani není sledována jeho čistokrevnost. Přitom díky izolaci ostrovů nedocházelo v minulosti k nežádoucímu křížení s jinými plemeny.

Je možné, že pro jeho výborné vlastnosti poroste i jeho obliba mezi chovateli a tak se nakonec toto původně velmi nepočetné plemeno stane mezinárodně registrovaným. Pokud se tak ale stane, tak až ve vzdálenější budoucnosti – do té doby zůstává hierranský ovčák zvláštní raritou tradičního plemene stojícího až donedávna takřka úplně mimo pozornost.