Bišonek má dlouhou historii a původ ve Středomoří - v takzvaných barbichonech. Malí, bílí psi bývali ve starověku společníky námořníků a stali se prapředky jak bišonka, tak například i maltézského, boloňského a havanského psíka. 

V období středověku byli bišonci oblíbenými mazlíčky na dvoře španělské a italské šlechty, později "expandovali" i do Francie. Mezi velké fanoušky bišonků patřil v 16. století například Jindřich III. Francouzský. Poslední král z dynastie Valois jich choval hned několik, měl je velice rád a něžně o ně pečoval.

Bišonci ostatně zabrousili i do umění. Najdeme je na obrazech Albrecht Dürera, na přelomu 18. a 19. století je na plátno několikrát vymaloval i španělský malíř Francisco Goya a později je ztvárnil též August Renoir.

August Renoir - Kabaret u matky Anthonyové (výřez) | zdroj: Profimedia

Tito psi byli ostatně oblíbení i v době panování francouzského císaře Napoleona III.

Postupně však jejich popularita poklesla a jejich revírem se místo honosných paláců staly špinavé ulice a manéž. Stali se společníky flašinetářů, pouličních a cirkusových "umělců". Zástupci tohoto plemene jsou totiž přirozeně inteligentní se skvělou, kamarádskou povahu, tudíž se snadno naučili různým kouskům. Někdy sloužili i jako slepečtí psi. 

Zájem o bišonky znovu přišel po první světové válce a plemenu se dostalo náležité "odborné" péče. V roce 1933 pak ve Francii vznikl plemenný standard a psík také získal jméno bichon a poil frisé - předtím se mu totiž dlouho říkalo i tenerifský psík. V 50. letech se tento hafan dostal do Spojených států, v 70. letech pak  do Austrálie. 

Oddaný přítel s parádní povahou

Ale vzhůru do současnosti. Pro koho se bišonek (ne)hodí? Bišonek je bezva spolubydlící do bytu, rozhodně si ho však nepořizujte, pokud trávíte spoustu času mimo domov. Pes by tím tuze trpěl.

Bišonci totiž milují společnost a jsou velice závislí na svých blízkých. Rozhodně však nepatří mezi takzvané "gaučáky". Potřebují pohyb a mají páru! Někdy se uplatní i v canisterapii. A jsou výborní do rodin s dětmi. 

Co se výcviku týče, nebývá náročný. Neobejde se bez důkladnosti, jako u každého plemene, ale jak už bylo zmíněno, bišonci prostě mají za ušima. Nepatří k "uštěkaným" plemenům, nicméně štěkotem reagují na jakýkoliv pohyb za dveřmi, neb nepostrádají hlídací pud. 

Jejich srst jen roste, nelíná. Na jednu stranu tak dělají radost alergikům, kteří bišonky díky tomu mnohdy dobře snáší. Na druhou stranu musí chovatel počítat s nutností pravidelného a pečlivého česání, zastříhávání a koupání. Jinak srst plstnatí a u zvířete se mohou rozvinout například kožní problémy. 

Bišonci nicméně nejsou choulostivé ani přešlechtěné plemeno. Někdy se u nich objevují právě choroby kůže, zánět močového měchýře, ledvinové kameny, luxace pately, onemocnění zubů, a dásní, slzení očí či šedý zákal. Občas trpí hemolytickou chudokrevností (AIHA) a trombocytopenií. Celkově však bišonci mají dobrou zdravotní prognózu. Dožívají se v průměru věku 14 let. Nejstarší bišonek na světě měl dokonce 19 roků.