Některé zdroje uvádějí, že toto plemeno existovalo už před čtyřmi tisíci lety, jiné citují čínské písemné prameny, které ho zmiňují v 11. století př.n.l. Je možné, že dnešní psi mají k těm starověkým geneticky dál, než by se na první pohled zdálo. Naopak je ale jisté, že nějaké plemeno obřích pasteveckých psů se v náhorních planinách Asie pohybovalo už velmi dávno.

Bez zajímavosti není ani to, že podle moderních analýz DNA jsou tibetské dogy částečně spřízněné s velkými evropskými pasteveckými psy, jako například pyrenejský horský pes nebo bernský salašnický. Jejich genetické dispozice k životu ve vyšších polohách a k ochraně stád v drsné krajině zřejmě vedly k tomu, že už v dávných dobách se šířili s pasteveckými kulturami z Asie do Evropy.

Jak jsme řekli, tibetská doga – můžeme říkat i tibetský mastif  – patří mezi největší psí plemena. Psi můžou vážit 65 až 75 kg a mít v kohoutku minimálně 66 cm, feny jsou o něco subtilnější. Jsou ale známy i příklady psů o gargantuovské váze 115 kg – ti ovšem mimo pastevecké prostředí nebyli příliš oblíbení, neboť dokázali zkonzumovat až příliš velké množství potravy, a tak se během moderního šlechtění v podstatě vytratili.

Na pastvu i do chrámu

Tibetská doga je mohutně stavěný pes, s typickou mimořádně hustou srstí a řasením kůže. Charakteristické pro ni je, že působí spíš majestátně, než těžkopádně. V normálním pohybu, snad kvůli množství srsti a vzezření tváře, jako by byl její krok a reakce poněkud pomalé, rozvážné. Jakmile se ale dostane "do akce", dokáže překvapit svou rychlostí a mrštností.

V Tibetu se někdy rozlišují "pastevečtí" a "chrámoví" psi, tedy varianty psa venkovního a domácího – je tedy možné potkat i tibetskou dogu, která není tak hustě osrstěná, zato má mohutnější stavbu kostry. Z hlediska moderního šlechtění jde ale stále o jedno čistokrevné plemeno.

Původně byla tibetská doga užívána především jako pastevecký pes, chránící stáda před predátory, sloužila ale i k ochraně chrámů, domů a celých vesnic. Představa zloděje, který se snaží vzdorovat tomuto rozzuřenému obru, je skoro až komická.

Jako u jiných starých plemen ale hrozilo čistokrevné tibetské doze vyhynutí – tibetské pastevectví nebylo nikdy masovou záležitostí a v domácnostech byli oblíbenější jiní psi. I když, jak jsme řekli výše, její geny se nejspíše dostaly až do evropských pasteveckých plemen. Na popularitě plemeno začalo získávat teprve až od 80. let 20. století, lze ale říci, že si zažilo svůj malý boom a dnes se u některých chovatelů těší velké oblibě.

Tato doga totiž nemusí jen pást stáda v Tibetu. "Pastevecké geny" jsou patrně důvodem, proč má tibetská doga vřelý, silně ochranitelský pud ke svým rodinám. Cvičený pes si, navzdory své velikosti, dokáže citlivě a trpělivě hrát s dětmi a je své rodině bezmezně věrný. Je ovšem pravda, že psi, kterým se pozornost v mládí nevěnuje, se mohou stát agresivními a tvrdohlavými. Žádný div, jsou to zkrátka obří psí osobnosti!