Arabská mau vzešla z populace tzv. pouštních koček Arabského poloostrova. Ovšem pozor, není řeč o kočce písečné (Felis margarita), samostatném druhu divokých kočkovitých šelem, ale o klasické kočce domácí (Felis catus), která se ovšem dobře adaptovala na pouštní podmínky. Jde tedy o kočky chované v domácnostech, i toulavé kočky ulic měst a venkova, jaké se v oblasti dnešní Saúdské Arábie, Kuvajtu, Kataru, Ománu a Spojených arabských emirátů vyskytují snad tisíc let.

Protože islámská tradice hovoří o tom, že i prorok Mohamed měl oblíbenou kočku jménem Muezza, byl chov kočičích mazlíčků mezi Araby rozšířen už od středověku. Právě z tohoto základu vzešlo plemeno, které bylo v moderní době popsáno jako arabská mau. Jméno by mohlo svádět k hledání příbuznosti s mau egyptskou, ale ve skutečnosti jde o dvě svébytné, vzhledem odlišná plemena.

Kromě domácí Emirates Feline Federation (EFF) uznala mezinárodní registraci mau také World Cat Federation (WCF) a plemeni se věnuje hned několik klubů – třebaže jde tedy de facto původně o „pouliční“ kočky, dnes existuje několik čistokrevných linií. Od roku 2009 smějí arabské mau vystupovat i na mezinárodních soutěžích.

Arabské mau jsou středně velké kočky, přičemž i standard uznává výrazné rozdíly v pohlaví – kocouři jsou výrazně větší a působí silným, svalnatým dojmem, zatímco kočky jsou subtilnější a elegantnější. Mají dlouhé nohy s kruhovými packami, hlava je lehce delší, než širší.

Oči mají oválné, obvykle nekontrastní k barvě srsti. Kožich je u nich kratší a nemá podsadu, neodstává ale od těla a tak působí hustší, než ve skutečnosti je. Barva srsti může být různá, nejčastější je bílá, zrzavá, černá či hnědě mourovatá. Zajímavé je, že standard plemene nebyl psán podle nějakého „dokonalého“ jedince, ale pouze pozorováním arabských koček ve městech.

Arabské mau se sice zatím příliš nerozšířily do světa, na Arabském poloostrově jsou to ale velmi oblíbení mazlíčci. To proto, že prý vynikají velmi přátelskou a přítulnou povahou a velkou oddaností ke svému člověku. Dobře vychází s dětmi i s ostatními zvířaty, zároveň ale mají loveckého ducha, pokud jde o škůdce. Pro svůj původ dobře snáší horko a písek a kvůli „pouliční“ minulosti mají velmi atletickou povahu, rády běhají a skáčou. Umí být také značně teritoriální a mauští kocouři dokážou být vůči konkurentům velmi lítí.

Kočky jsou známé také pro svůj vysoce posazený hlas, kterým nešetří – kočka hodně komunikuje zvuky, až to někdy vypadá, jako by zkoušela se svým člověkem rozmlouvat. Tahle vyšší hlučnost plemene mu ale na popularitě neubírá. Není nakonec důvod, tyhle krásky z Arábie cestu k lidským srdcím asi znají spolehlivě.