Historie plemene sahá do raného novověku. Dříve byl jako pointer označován každý takzvaný "stavěcí pes" - tedy pes, který "strnul", aby lovci označil místo, kde se nachází hledaná kořist.

První zmínky o pointerech jako takových pak pocházejí z první třetiny 18. století. Novodobí pointeři byli vyšlechtěni v Anglii. Jejich předky, krátkosrsté ohaře navarro, tam patrně koncem 17. století přivezli ze Španělska. Ohaři navarro, stavbou těla mnohem mohutnější než dnešní pointeři, byli zkříženi s foxhoundem, greyhoundem a později také německými, maďarskými a výmarskými ohaři.

V 19. století se pointeři dostali do Spojených států, kde se rozvinul i jejich chov, což bylo velké štěstí. Během druhé světové války v Británii totiž počty pointerů dramaticky poklesly a plemeno se podařilo zachránit právě díky chovatelům ze zámoří. Mimochodem v Československu se pointeři zabydleli kolem poloviny minulého století.

Pointer je nepřehlédnutelný díky svému elegantnímu, ušlechtilému vzhledu. V kohoutku má pes 64-70 centimetrů, fenka je zhruba o čtyři centimetry menší. Zbarven je obvykle v kombinacích citronové, oranžové, jantarové nebo černé s bílou.

Nic pro začátečníky

Pointer má pohodovou povahu a snese se dobře i s dalšími psy, potřebuje však zkušeného chovatele. Jeho výcvik není jednoduchý, vyžaduje určitou trpělivost, kreativitu a absenci agrese a nátlaku. Pointer se pak "za odměnu" naučí ledacos, neboť je to aktivní a inteligentní zvíře. Pokud ho majitelé nepovedou k loveckým dovednostem, užijí si s ním spoustu legrace při řadě psích sportů! Ostatně pointeři potřebují aktivní rodinu, která s nimi stráví dostatek času na procházkách.

Pokud by měl být celoročně venku, chce to řádně zateplenou boudu, neboť krátká srst pointery dostatečně nechrání před chladem. Na druhou stranu je velice nenáročná na údržbu, vyžaduje jen lehké pročesání pryžovým kartáčem či rukavicí a sem tam koupel.

Pozitivní je i to, že tato krásná a elegantní zvířata, na tom bývají dobře se zdravím a nevláčí s sebou zátěž genetických chorob. Občas se u nich však objeví například dysplazie kyčelního kloubu, epilepsie, šedý zákal či kožní cysty. Tito psi se dožívají v průměru 13-15 let.

Jako u řady velkých psů, i u pointerů hrozí nebezpečí žaludeční torze, proto by měli chovatelé rozdělovat krmivo do dvou jídel denně a zhruba hodinu před i po krmení nechat pointera v klidu.

A na závěr jedna zajímavost i knižní tip. Velkým fanouškem pointerů byl Brit William Arkwright. Na přelomu 19. a 20. století odchoval na dva tisíce psů tohoto plemene! Napsal také knihu Pointer a jeho předkové, poprvé vydanou v roce 1906, která je dostupná i v češtině.