Původní domovinou roselz pennantovy (Platycercus elegans) je východní a jižní Austrálie. Někdy se mylně uvádí, že je původním ptákem i na Novém Zélandu nebo na Norfolku – na tyto ostrovy ale byla dovezena později, byť se ve zdejší divoké přírodě dnes už vyskytuje běžně. Patří do rodu rozel, což jsou semenožraví papoušci podobného vzhledu a životního stylu, kteří obývají vlhké, pralesní oblasti Austrálie. Rod rozel má asi šest druhů, které se ovšem dělí do řady poddruhů – sama rozela Pennantova jich má pět.

Druh popsal v roce 1787 přírodovědec Joseph Banks, který jej pojmenoval na počest svého přítele, také přírodovědce, Thomase Pennanta. Ten mimochodem, na rozdíl od světoběžníka Bankse, nikdy neopustil Wales a tak domovinu "svých" rozel nikdy nenavštívil

Někdy je problém se vyznat v poddruzích rozely, neboť například typická červená barva se vyskytuje jen u tří z nich a tak bychom mohli mít někdy pocit, že u podobných papoušků už se pohybujeme na poli jiného druhu. Ve světě je tento zmatek ještě umocněný tím, že původní taxonomii překrylo pozdější anglické znovupojmenování poddruhů, doplněné latinou.

A tak se můžete v angličtině setkat s crimson rosella (karmínová), která bude sedět v jedné kleci s yellow rosela (žlutá), přitom jde jen o poddruhy toho, koho bychom česky nazvali rozelou Pennantovou. Nu, ještě že sami papoušci s tímhle dělením hlavy nelámou.

Pro začátečníky to není

Jsou to středně velcí papoušci, o délce zhruba 35 cm i s ocasem. Nemají takřka žádný pohlavní dimorfismus, snad jen hlava samic je kulatější a průměrně jsou trošku menší. Nicméně rozdíly jsou tak malé, že chovatelé dnes raději sahají k testům DNA, aby pohlaví určili bezpečně. Jak jsme řekli, dva poddruhy se vyznačují výraznou rudou barvou, obvykle doplněnou modrými lícemi, ocasem a křídly.

Nejvýrazněji odchylující se poddruh je zlatožlutý, existují i varianty se zelenou barvou. Když se narodí vzácná mutace jednobarevná, je obvykle chovateli považována za cennou a tak se v zajetí šíří i cíleně udržované barevné varianty, se kterými se v přírodě nesetkáme. Můžeme tak na výstavách potkat i rozely pennantové, kterou jsou celé zlaté, šedé či bílé.

Rozely se živí semeny stromů, ovocem či lesními plody, mají rády i mladé větvičky či některé květiny. Mají relativně velký apetit, a silné a obratné zobáky, takže dokáží vážně poškodit ovocné sady či obilná pole – někteří australští farmáři je tak chápou jako škodnou. Nevytváří velká hejna, spíše páry či menší skupinky do dvaceti jedinců. Nejsou to ale migrující či nomádští ptáci, takže v oblastech jejich výskytu jsou taková malá společenství velmi hojná a k sobě navzájem přátelská.

Dnes jsou velmi přizpůsobení lidskému sousedství, jde tedy o běžného ptáka městských parků, hřišť či zahrad. Hnízdí vysoko v korunách stromů, mají 3-8 vajíček, která se líhnou za 16-28 dní. O mláďata se pár chová spolu, ptáci opouštějí hnízdo asi za 4 měsíce a rozmnožují se poprvé zhruba v 16 měsících věku.

Pro své krásné zbarvení jsou oblíbené mezi chovateli, jde o běžného papouška i u nás. Je pravda, že to není zvíře pro úplné začátečníky – vyžaduje větší prostor a není vhodné chovat ho osamoceně. Typická je pro ně potřeba si neustále brousit zobák, s čímž musí chovatel počítat.

Zajímavé je, že ač se ne moc dobře učí mluvit, rády napodobují zvuky ze svého okolí – pískání domácích spotřebičů, vrzání dveří či dokonce štěkání psa. Dožívají se i 25 let, takže i když to není společník na celý život, jako třeba žako, je potřeba přistupovat k papouškovi zodpovědně a dobře si rozmyslet, zda jsme schopni mu poskytnout pozornost a zázemí, jaké potřebuje. Je-li tomu tak, je rozela Pennantova jedním z milých přátel, které si můžeme mezi papoušky najít.