Jak jsme řekli, jde o plemeno mladé – v jeho případě nemusíme operovat se staletími vývoje, ale známe přesný rok: šlechtěn byl od roku 1949 křížením Sealyhamského a Skotského teriéra. U zrodu plemene stál jeden z nejznámějších českých kynologů František Horák. Ten si předsevzal za cíl získat psa vhodného pro lov v lese a také pro nornické práce. Říká se, že Horák získal cenné zkušenosti při zaměstnání jako asistent Československé akademie věd, které pak při šlechtění psa zúročil. Tak se mu podařilo v roce 1963 sestavit první standard plemene a dosáhnout jeho mezinárodního uznání.

Zajímavostí je, že za vznikem plemene nestál nějaký státní šlechtitelský program, ale "pouhé" nadšení pana Horáka. Jeho psi si přitom získali poměrně rychle značnou popularitu – jako kuriozita se uvádí, že pro jeho četnou zahraniční korespondenci se ocitl i v hledáčku tajné policie.

Faktem je, že plemeno se relativně brzy dostalo za hranice ČSSR, byť ne nijak masově. V roce 1980 se díky nadšencům objevuje dokonce v USA. Ani dnes nepatří mezi nejpočetněji zastoupené psy, přesto má svou pevnou fanouškovskou základnu v několika zemích světa.

Český teriér má krátké nohy a středně dlouhé tělo, dobře stavěné, ale ne zavalité. Charakteristický rys mu dává dlouhá hlava s výraznými vousy a obočím, výrazné jsou i trojúhelníkové uši visící blízko u hlavy. Dosahuje váhy 6-10 kg a kohoutkové výšky kolem 30 cm. Typická je pro něj jemná, vlnitá srst, a to buď modrošedá, bílá, šedá nebo hnědá. Ta bohužel není bezúdržbová a chceme-li, aby si zachovala výstavní vzhled, je potřeba ji ošetřovat a stříhat.

Typický mazlíček

Jak jsme říkali, původně byl šlechtěn jako lovecký a nornický pes a k této činnosti má skutečně přirozené vlohy. Dnes ale v drtivé většině případů nejde o psa pracujícího, naopak je typickým mazlíčkem. Citlivé šlechtění a sledování žádoucích vlastností se projevilo v tom, že jde o psa veselého a dobrosrdečného a zároveň ne přehnaně zbrklého a divokého. Vyhovuje mu spíše klidnější prostředí, dětí se ale nebojí.

Když se střih srsti přizpůsobí jeho domovu, může být spokojený jak na venkovském dvorku, tak v městském bytě. Chovatelé pobaveně dodávají, že mu zůstalo něco z lesní, nornické povahy, a tak to není žádná slečinka. Při procházkách v přírodě nebere vůbec ohled na svůj jemný kožíšek, a je tak schopen vymést kdejakou kaluž a bláto.

Českého teriéra možná někdy podvědomě řadíme do neurčité skupiny "nudných" plemen pro staré lidi. To bychom mu ale křivdili (a nakonec bychom křivdili i seniorům). Je to oduševnělý přítel a svému pánu vždy dobrý kamarád. Zaslouží si tedy plnou pozornost o to víc, že je náš, český.