Sedni 

Ten nejzákladnější pokyn, který si při výcviku psa představíme, zní „sedni“. Je to také základní bezpečnostní pojistka ke kontrole mazlíčka. Pomáhá přesměrovat pozornost zvířete, pokud je přehnaně aktivní nad nějakým podnětem. Chrání zdraví jeho, aby se bezhlavě nevrhal, kam nemá, stejně jako bezpečnost okolí. Pes, který dobře zvládá pokyn „sedni“, se totiž dá zastavit, když hrozí, že od samé radosti skákáním shodí nějaké dítě či seniora, o cizích zvířatech nemluvě. 

Klíčem k učení se je pozitivní přístup a opakování. Každý jedinec má trochu jiné vlohy, říká se ale, že po dvaceti opakováních, kde se snažíte spojit poslušně sedícího psa s poskytnutím pamlsku, začne vznikat asociace mezi příkazem a úkonem. Když pes zvládá příkaz dobře, je možné jej trochu ztížit: mazlíček pamlsek vidí, ale nesmí se pohnout, dokud nedostane pokyn. Sednutí jde většině psů velmi dobře, a jak jsme řekli, je to základní příkaz, který by měli znát. 

Pojď/K noze 

Naučit psa přiběhnout na zavolání může za jistých okolností znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Dobře vycvičený pes se dá takto zastavit, pokud se vysmekne a začne utíkat z parku směrem k silnici. Podobně je tomu třeba tehdy, když uteče brankou ze dvora ven. Je ale pravda, že aby byl tento příkaz chápán dokonale a absolutně, žádá si to dlouhý čas a trpělivost. V podstatě se nikdy nesmí polevit s pocitem, že mazlíček už to chápe – nejbližší příležitost, kdy se dostane z vodítka a zmizí zcela nekontrolovatelně v dáli, ukáže opak. Veškerá vynaložená dřina ale stojí za ten pocit, že máme našeho psího přítele v maximální možné míře pod kontrolou, a tedy v bezpečí. 

Výcvik se podobá sednutí, velmi dobře se provádí s pomocníkem. Oba lidé mají k dispozici pamlsek. K přivolání psa je vhodnější pokyn jiný, než jeho jméno – v češtině je typické volání k noze. Pokud zvíře pochopí, jak má na volání, často doprovázené tlesknutím či zapískáním, zareagovat, zaslouží si odměnu. Vzápětí ale stejný pokyn použije váš pomocník, pes se tak učí vnímat pokyn, a ne hlas svého člověka. Výcvik se pak dále může zesložiťovat změnami prostředí, rušivým okolím a podobně. 

Zůstaň 

Pokyn „zůstaň“ může znamenat rozdíl mezi tím, kdy si v poklidu kupujeme kávu a chystáme se pokračovat v procházce – a chytáním psa neomylně mířícího do hustého provozu. Silně zakořeněné porozumění tomuto příkazu pomáhá psovi zůstat na chvíli na bezpečném místě, ačkoliv je třeba jeho okolí plné rozptylujících vjemů. Jde vlastně o poměrně komplexní chování, které do značné míry odporuje přirozenosti – držet pozici bez ohledu na okolí. Proto je výcvik potřeba vést trpělivě, a hlavně v několika fázích. 

Mazlíček nejprve vůbec musí uchopit koncept toho, že zůstává, zatímco jeho člověk se hýbe pryč. Zprvu si pomáhá pokynem „sedni“, slovíčko „zůstaň“ se ale musí vštěpovat od počátku. Poodstoupíme od psa a vrátíme se k němu. Pokud pokyn správně splnil, zaslouží si odměnu. Takto se postupně prodlužuje vzdálenost. Po této fázi se prohlubuje doba čekání, po kterou musí pes vydržet v pozici.

Při výcviku ale nebudeme pořád jen prodlužovat čas, spíše měníme s různou délkou, aby si zvíře zvykalo na změny v obsahu příkazu. V závěrečné třetí fázi pak ke vzdálenosti a času přidáme ještě i rozptýlení. Necháme psa čekat, poodstoupíme, a pozornost přesměrujeme jinam, kupříkladu na pár chvil k nádobí. Později lze navíc změnit prostředí na venkovní. 

Pusť 

Zvědaví psi se mohou dostat do nebezpečných situací, když seberou do tlamy potenciálně škodlivý předmět. A nemusí jít zrovna o jed nebo výbušninu, bohatě stačí ponožka nebo kuřecí kosti, které by jim neudělaly dobře při požití. Naučit se „pusť“ může být velmi obtížné, psi se neradi vzdávají věcí, které ukořistili, případně které je eminentně zajímají – i když to jsou zrovna odpadky. Postupné, vytrvalé cvičení ale může vypěstovat reflex, kdy se reakce na pokyn stává takřka automatickou. 

Je potřeba začít cvičit s předměty, kterých si pes moc necení a které nejspíše uvolní snadněji. Případně lze zpočátku hodnotu vyvažovat. Kupříkladu vezmeme dvě hračky. Jednu hodíme, a když nám ji zvíře donese, nabídneme mu jinou. Uvolnění té první ale doprovodíme pokynem „pusť“. Takto to opakujeme tak dlouho, až se pokyn „pusť“ spojí s otevřením tlamy natolik, že si můžeme dovolit náhradu vynechat. Odměnou za uvolnění předmětu by ale měl vždy být pamlsek, stále se chceme držet výcviku pozitivní motivací. Pak je potřeba trénink opakovat, měnit předměty a prostředí, a sledovat reakce. Nakonec nastane fáze, kdy se pokyn stává reflexivním a my už se bez pomoci pamlsků obejdeme.