Jedno z prvních pravidel, které by si měl člověk vštípit už při pořízení kotěte je, že ruce nejsou hračka. Malé kočičky mají tendenci ruce chovatele „lovit“, problém ale je, když se jim tato hra vštípí. Roztomilé drápky a malé zoubky se totiž velmi rychle změní v zabijácké nástroje dospělého predátora.

Mnohé kočky nechtějí škrábáním a kousáním ublížit, jen si z dětství pamatují oblíbenou hru. Pamatujte tedy, že ruce slouží k nošení, mazlení a krmení kotěte. K lovu je lepší mít správné hračky. V podstatě by se mělo výchovou zvířete od mala táhnout upozorňování, že jakékoliv kousání a podobné výpady vás bolí. Upozorňovat bez vzteku a zloby – citlivě, ale důsledně. 

Řeč těla

Vedle popletené hry je ale kousnutí či škrábnutí nezřídka také projevem skutečné agresivity. Často k tomu dochází při mazlení, když člověk špatně vnímá signály kočičího těla značící podrážděnost. Některé kočky se vydrží mazlit hodiny, jiným stačí krátký čas – změna naladění je ale náhlá a kočka se v podstatě dostává do frustrace, kdy neví, jak člověku říci, že už nechce. Naštvaná kočka vysílá signály přímým, ostrým pohledem s lehce přivřenýma očima, přičemž jako by sklápěla uši dozadu. Někdy začne podrážděně švihat ocasem, a to obvykle bývá poslední varování, po kterém následuje úder.  

Je proto dobré vnímat, co se vám zvíře snaží naznačit. Také si můžete všimnout, že kočka může mít svůj „spouštěč“, po kterém ztrácí s člověkem trpělivost. Řadě z nich například vadí drbání zespodu na břiše, mnozí jedinci ale mají svoje specifika. Pokud takový spouštěč vašeho mazlíčka rozklíčujete, pak je pochopitelně nejlepší se mu vyhýbat. 

Kočku ale můžou rozčílit i jiné věci. Mnozí chovatelé například zažili situaci, kdy jejich micka spatřila přes okno venku cizí kočku a záplava emocí a vzteku z narušení teritoria se projevila útokem na nejbližší možnou věc – třeba lidskou nohu. Opět je potřeba mít pro zvíře trochu pochopení. Chování korigovat, ale necítit vůči kočce zlobu. 

Někdy se ovšem agresivita objeví zcela nečekaně, často to bije do očí u koček, které měly doposud mírnou a klidnou povahu. Je možné, že se děje něco, co nevidíme a co kočku frustruje. Velmi často může jít o zdravotní problémy, které jí způsobují stres a rostoucí neklid. Může jít o neodhalené zranění, blechy, vnitřní bolesti či někdy i o hormonální poruchy. Pokud jinak dříve klidná kočka začne na člověka útočit pokaždé, když ji chce vzít do ruky, je dobré se poradit s veterinářem. Šance, že jde skutečně o neviděné zranění, je vysoká.  

Jasné ne!

Jde nějak škrábání a kousání bránit? Bohužel platí, že starou kočku novým kouskům naučíš jen těžko. Pokud příčinou agresivity nejsou například zdravotní potíže, ale jde o zakořeněný zlozvyk či pomýlenou hru, pak je potřeba se obrnit trpělivostí. Několik možností korigování chování se ale nabízí:  

Používejte jedno slovo, typicky „ne“ pro naznačení své nelibosti. Vyslovujte ho jasně a zřetelně, ovšem nekřičte ho. „Ne“ by pak mělo vždy stejně a konzistentně zaznít kdykoliv, kdy chcete kočce ukázat, že vás hra či agresivní chování bolí. Odtáhněte ruku, odstrčte tlapku s drápky – pokud možno bez vlastní agresivity.

Ve vážných případech můžete vzácně kočku potrestat chycením za volný kožich za krkem. V podstatě tím simulujete postup kočičí matky s nezvedenými koťaty a je pravděpodobné, že váš mazlíček si to podvědomě pamatuje. Opět zdůrazněme, že je potřeba se držet zpátky, s kočkou nesmýkat či na ni prudce neútočit v sebeobraně. Někdy pomůže zvíře odnést kus vedle, třeba do vedlejší místnosti. Nezavírat, nijak víc netrestat, jen ukázat „distanc“.  

Nuda a výzva ke hře

Někdy pak prostě stačí směřovat pozornost mazlíčka jinam. Hravé škrábání a kousání je často projevem nudy a touhy po akci. Pak je dobré nasadit hračky v podobě umělé kořisti, škrabadel a podobně. V podstatě člověk musí být tak trochu kočičí psycholog. "Ne, toto se mi nelíbí, bolí mě to. Ale chci si s tebou hrát, podívej na tohle.” 

Nejzákladnější pravidlo, které nakonec platí pro celé soužití s kočkou zní: Měli byste svého mazlíčka znát. Zodpovědný chovatel ostatně takové pnutí cítí sám o sobě, protože vnímá kočku jako živého tvora s osobností. Pokud víte, jaká vaše kočka je, pak si o to snáze všimnete jak řeči těla, tak třeba nečekaných změn v chování, které mohou odkazovat na zdravotní problém.

Může ale nastat i situace, kdy si prostě nevíte rady a příčinu kočičí agresivity nechápete. V takovém případě je dobré se poradit se zvěrolékařem či odborníkem na zvířecí chování. Je možné, že na kočku působí nějaký faktor, který si neuvědomujete. Vztah člověka a kočky umí být pevný, hluboký a harmonický. Pokud to jde, je tedy lepší jej budovat tímto směrem, než cestou nedorozumění a krveprolití.