Vědci z univerzity v Sydney, kteří se zabývají zvířecím chováním, publikovali před časem v magazínu The Conversation seznam různých projevů, kterými lidé nejčastěji matou psy. Někomu se v této podobě může zdát banální. Mnohý chovatel zase namítne, že s některými body jeho miláček problém nemá.

Každý pes má samozřejmě individuální charakter a proto najdeme takové, kteří vzájemným zmatením budou trpět jen minimálně nebo vůbec.

Seznam ale lze brát alespoň jako obecný přehled věcí k zamyšlení nad tím, v čem se může naše vnímání světa nečekaně lišit od toho psího. Třeba to může začínajícím chovatelům pomoci rozpoznat, kdy zdánlivě špatná psí reakce na lidské chování je jen důsledkem nepochopení.

Necháváme psy samotné

Pes je vrcholně společenským zvířetem, které po společných předcích s vlkem zdědilo silnou orientaci na smečku. Od štěněte vyrůstá ve společnosti jiných psů a také lidí, které chápe jako svou rodinu. Když pak takového psa necháváme samotného, čemuž se kvůli zaměstnání a jiným povinnostem těžko vyhýbáme, jeho niterné pocity odloučení jsou mnohem intenzivnější, než si člověk připouští.

Obzvlášť mladým, nezkušeným psům může trvat dlouhou dobu, než pochopí koncept každodenních lidských návratů – a někteří psi to plně nepochopí nikdy. Stejně tak se objeví nejeden pes, který má problém vůbec pochopit, proč se od něj odlučujeme například tím, že nesmí do domu. Ano, existují jedinci samostatnější a leccos se psi dokážou naučit. Nicméně ti, kteří mají s odloučením celý život problém, si zaslouží pochopení – protože smečka/rodina je ve psí hlavě nade vše.

Primárně se orientujeme zrakem

Psí svět je světem pachů, lidský zase barev a vizuálního vnímání. Z toho může vznikat rozpor v tom, že zatímco pes je na rovném chodníku v parku doslova zahlcen vjemy k prozkoumání, my spěcháme pryč, protože tam nic zajímavého k zastavení není. A když pro změnu člověk začne relaxovat nehybně před krabicí světel a zvuků, leckterý pes s touhle nepochopitelnou zábavou nemá trpělivost.

Samozřejmě, celá řada jedinců se tomuto vymyká a baví je ležet před televizí s lidmi. Je ale otázka, kolik z nich dává najevo skutečný zájem a kolik si čistě užívá lidskou společnost a naučilo se televizi jen tolerovat.

Měníme svou podobu a své pachy

Jak jsme řekli, psi vnímají svět hlavně svým čenichem. Když si uvědomíme, jak často měníme šatstvo, kolik cizích pachů na něm domů přinášíme a jak moc měníme svůj vlastní pach šampóny, kosmetikou či deodoranty, pak si uvědomíme, že svým pejskům chystáme dennodenní rébusy. Základní vizuální orientaci jim navíc narušíme třeba změnou barvy kabátu. To, že ve vší té změti naši pejsci nakonec obvykle vždycky svého člověka rozpoznají, jenom dokazuje, jak věrní jsou to přátelé. Někdy stojí za to se zamyslet, zda nečekaná reakce psa neplyne i z tohoto zmatení.

Rádi se objímáme

Tenhle bod možná překvapí, vždyť psi jsou skutečnými mazlíčky a od svého člověka by se někteří nejradši nechali drbat a hýčkat dlouhé hodiny. Jenomže skutečné, pevné objetí, jak ho praktikují lidé mezi sebou, ve skutečnosti nemusí být velké části psů tak příjemné, jak si někdy myslíme. Při hrách štěňat i dospělých psů znamená těsný kontakt něco, z čeho je potřeba uniknout.

Ano, pořád mluvíme o kontaktním zvířeti, které se s jinými jedinci smečky neustále tře, očichává, olizuje a podobně. Jakmile se ale ocitne v lidském objetí, které je dáno naší stavbou horních končetin, může mít pes najednou pocit, jako když ho jiný pes přitiskne k zemi – tedy "nemám volnost a musím uniknout!"

Obzvlášť u štěňat naznačují některé studie velmi silné zmatení instinktů, kdy lidé mají někdy tendenci štěně obejmout jako dítě, malému pejskovi ale přirozenost velí prchat, protože sevření má zařazené v kolonce „hrozba“.

Mnoho psů se na lidské chování adaptuje. Jiná studie ale naznačila – bohužel provedená na malém počtu jedinců – že významné procento pejsků sice lidské objetí přetrpí, vyplavují se jim ale při tom hormony spojené spíše s úzkosti. Na druhou stranu, kdo se psem nějakou dobu žije, ten vnímá, co má rád a ví, jak ho drbat a hladit, aby se cítil komfortně. Nejčastější konflikt lidského a psího vnímání tělesného kontaktu tak vzniká u štěňat.