Čikarí ze všeho nejvíce připomíná naši klasickou veverku obecnou. Nejviditelnější anatomický rozdíl je v kulatosti uší a absenci veverčích „štětinek“. Také má možná trochu zavalitější tělo, jinak se ale vzhledem i způsobem života evropským veverkám takřka úplně podobá. Z jednoho důvodu je ale pro chov vhodnější: oproti veverce obecné u nás není čikarí nijak chráněn a na jeho chov se nevztahuje žádné omezení.

Tato volnost chovu ale klade na člověka také jistou zodpovědnost: čikarí by u nás neměl unikat do volné přírody. Právě pro svou podobnost s veverkou by se snadno mohl stát konkurenčním invazním druhem. Pochází totiž původně ze Severní Ameriky, konkrétně obývá celé území Kanady a Aljašky a chladnější hornaté oblasti USA.

Jeho způsob života je takřka shodný s naší veverkou – žije v lesích a parcích způsobem stromového hlodavce, který se ukrývá ve větvích a dutinách. Má tendence vytvářet velké zásoby na zimu, přičemž není čistě býložravcem – vedle výhonků stromů, oříšků, semen a hub nepohrdne ani vejci a vzácně ptačími mláďaty. Strava v zajetí by měla být podobná – kvalitní hlodavčí směs, jako pamlsek doplněná například vařeným vejcem či moučnými červy.

Je možný venkovní chov

Pro domácí chov je čikarí poměrně nenáročný, musíme ale brát v potaz jeho rozměry. Je to totiž spíše středně velký hlodavec, s tělem přibližně mezi 17 až 23 cm (a dalšími 9–16 cm ocasu) a hmotností mezi 150 až 350 g. Není to tedy žádný křečík, a tomu by měly odpovídat i rozměry obydlí. Uvádí se, že minimální rozměr klece činí 80 x 50 x 100 cm, oddaní chovatelé jim ale poskytují prostory větších voliér.

Díky svému původu zvládá ve velkých voliérách dobře i venkovní chov, jen je potřeba počítat s tím, že ve venkovní zimě může – oproti bytu – upadnout do zimního spánku. Vhodné vybavení obydlí vyplývá logicky ze života stromové veverky: vedle misky na vodu a jídlo se hodí různé větve a římsy. Čikarí milují vyhřívání se na sluníčku a tomu bychom mohli klec či voliéru také přizpůsobit.

Je pravda, že při venkovním chovu může chovatel čikarímu poskytnou pohodlnější a přirozenější prostor, vybavit voliéru velkými větvemi a podobně. Čikarí je v přírodě samotář, a tak nepotřebuje život ve skupině, je to ale tvor takřka hyperaktivní, který může v domácí kleci nadělat hodně rámusu a nepořádku.

Dá se snadno ochočit

Na druhou stranu, pečlivý domácí chov má jednu velkou výhodu – čikarího je možné si ochočit. Obzvlášť pokud máme doma mládě odchované krmením z ruky, je pravděpodobné, že zvíře úplně ztratilo plachost a je na člověka zvyklé. V takovém případě je možné mít z čikarího nejen krásné a neobvyklé zvíře pro potěchu oka a radost z chovu, ale skutečného mazlíčka, jak to známe od jiných hlodavců, králíků a podobně.

Ochočený čikarí si umí hrát, mazlit se, můžeme ho nechat chvíli pohybovat se volně v bytě. I když někteří chovatelé upozorňují, že pak bývá těžkým úkolem jej dostat zpět do klece. Také je potřeba brát v potaz sílu hlodavčích zubů tohoto zvířete: nejenom, že klec musí být železná, ale při volném pohybu musíme zajistit všechny kabely a neustále veverku hlídat kolem nábytku. Zároveň v této souvislosti dodejme, že čikarí potřebuje zuby celý život obrušovat, k tomu by mu ale měly posloužit spíše nelouskané ořechy, než sedací souprava.

Kdo touží po trochu neobvyklém hlodavčím mazlíčkovi, či kdo má vyloženě rád veverky pro jejich vzhled a roztomilost, pro toho může být čikarí zajímavá volba. Není s ním potřeba řešit zákonnou ochranu našich veverek obecných, zároveň je to v kategorii nezvyklých mazlíčků tvor velmi nenáročný. Snad je jen potřeba počítat s tím, že trh zrcadlí málopočetnost tohoto zvířete, a tak je cena mláďat trochu vyšší, než při pořizování křečka – momentálně se pohybuje kolem tří tisíc korun.