Řád želv spadá do třídy plazů, mezi nimiž tvoří velmi rozmanitou a velmi rozšířenou skupinu druhů. Uvádí se, že dnes je známo 356 recentních druhů želv, nepočítaje v to celou řadu druhů vyhynulých. Želvy totiž kráčí už asi 230 milionů let, pamatují tedy (nejen) časy dinosaurů.

Charakteristickým znakem, který je odlišuje od ostatních plazů, je kostěný krunýř – ten se v průběhu milionů let evoluce vyvinul do různých podob, obecně ale platí u všech druhů, že je složen z hřbetní (karapax) a břišní (plastron) části. Krunýř se vlastně utvořil z žeber a tvoří tak pevnou součást kostry želvy.

Odborně se želvy dělí do dvou podřádů podle toho, jak schovávají hlavu – skrytohrdlí dokážou schovat hlavu a krk pod páteř, tedy skutečně zasunout hlavu do krunýře. Skrytohlaví oproti tomu hlavu do krunýře schovávají ne zasouváním, ale nakloněním na stranu těla. Další anatomickou specifikací želv je, že oproti spoustě jiných plazů nedokážou vysunout jazyk z úst.

Suchozemské, sladkovodní a mořské

Mnohem rozšířenější dělení želv, které chovatelé berou jako to nejzákladnější, je dle životního prostředí. Jde o známé rozlišování želv suchozemských a vodních, respektive upřesnění na suchozemské, sladkovodní a mořské.

Suchozemské jsou uzpůsobené pohybu po souši, čemuž odpovídají i jejich končetiny. Jsou většinou poněkud těžkopádné, krunýře mají vyklenuté a tvrdé, aby je predátoři nemohli rozdrtit v čelistech.

Sladkovodní želvy jsou někdy nazývané mezi chovateli polovodní – žijí jak na souši, tak ve vodě. Mívají často končetiny vybavené drápy, které jim usnadňují škrábání se na kameny, mezi prsty mívají vodní blány. Ve vodě jsou mnohem pohyblivější, než na souši, přesto však vody často opouštějí.

Oproti tomu želvy mořské jsou skvěle uzpůsobené vodnímu životu – přední končetiny mají často ploutvovitý tvar, krunýř je hydrodynamický. Ve vodě se vznáší s elegancí ptáků a na souš vycházejí většinou jen v období kladení vajec.

Které chovat

Jednotlivé druhy se velmi liší velikostí. Mořské druhy bývají obecně velké, až obrovské. Největší želvou současnosti jsou kožatky velké, které dorůstají až 900 kg a jejichž krunýř měří až dva metry. Sladkovodní želvy jsou obecně menší, jsou ale popsané i anomálie, kdy jedinci opět narostli obřích rozměrů. Želvy suchozemské se značně liší dle druhů – nejmenší známá želva, želva trpasličí dorůstá jen osmi centimetrů, zato želva sloní může vážit až 300 kg.

S různým životním prostředím se pojí i různé způsoby obživy. Suchozemské želvy jsou vesměs býložravé. Mořské a sladkovodní spíše dravé, existují ale výjimky – například dobře známá kareta obrovská je mezi svými medůzožravými a rybožravými sestřenicemi výjimkou, neboť konzumuje především mořské rostliny.

Ve volné přírodě dnes obrovské množství druhů patří mezi ohrožené lidskou činností. Uvádí se, že možná až 61 procentům z nich hrozí vyhynutí. Zároveň se ale některé druhy tak rozšířily jako domácí mazlíčci, že se už řadí mezi "klasické" tvory chované v zajetí.

Abychom si odpověděli na úvodní otázku: ano, některé druhy želv jsou skutečně mazlíčky vhodnými pro začátečníky. Z výše řečeného lze odvodit, jak bychom si asi želvy obecně seřadili podle náročnosti.

Suchozemské druhy bývají pro začátečníky nejvhodnější – není potřeba jim kombinovat terárium s akváriem, jsou býložravé, prý jsou i celkově více kontaktní směrem k lidem. Sladkovodní želvy jsou také v domácích chovech velmi rozšířené, přeci jen ale mají větší nároky. Jejich obydlí by mělo spojovat prvek vodní a suchozemský, je potřeba je krmit specifickou stravou a hlavně tím, že jsou dravé, tak umí ošklivě kousnout. O mořských želvách se skoro bavit nebudeme – jejich chov je velmi specifický svými nároky a v běžných domácích podmínkách až na několik málo výjimek jen obtížně realizovatelný.

V příští části si přiblížíme, jak s chovem želv začít a jaké mají požadavky na obydlí.