Japonský chin, japan-chin, nejčastěji známý jako japončík, je starobylé plemeno. Jeho historie sahá až 1400 let zpátky, kdy si získal přízeň u japonského dvora. Tam bylo hravé a veselé plemeno u šlechty mimořádně oblíbené, dokonce se na něj pohlíželo jako na samostatnou bytost, ne jak na běžného psa určeného poddaným. Psíci také často sloužili jako diplomatický dar. Párek japončíků tak doputoval například i k britské královně Viktorii, což odstartovalo jeho kariéru oblíbence u anglické šlechty.

Přestože se japonský chin více podobá pekinézovi, vyvinul se spíš z tiberského španěla. V Evropě pak byl křížen s trpasličími španěly, a proto je podobný King Charles španělům. Japončíci dorůstají výšky 20 až 25 centimetrů a váží 2,5 až tři kilogramy. Mají široký obličej a elegantní stavbu těla, uši jsou svěšené, pokryté hustou srstí. Stejně jako celé tělo. Srst je dlouhá, rovná, na dotek hedvábná a má bílou barvu s černými nebo červenými skvrnami.

Veselý společník do domácnosti

Protože srst postrádá podsadu, je plemeno pro venkovní chov naprosto nevhodné. Nejlépe mu bude v domácnosti, není ani náročný na pohyb a dokonce se naučí chodit i na kočičí záchod. Japončíci jsou velmi společenští a vázaní na svého chovatele, špatně proto snáší odloučení. Jejich výhodou je, že ač jde o malé plemeno, nejsou uštěkaní a s ostatními psi vycházejí velmi dobře.

Japonští chinové mají tak trochu kočičí povahu, stejně jako kočky si například rád olizuje tlapky a pozoruje dění v domácnosti z výšky. Nejsou agresivní a koušou jen výjimečně. I proto jsou vhodní i k dětem, jen je potřeba vzít v potaz křehkost psa a dohlédnout na to, aby ho děti příliš nemučily.

I když je srst dlouhá, nemá sklon k cuchání, takže stačí občasné pročesávání. Je však potřeba čistit kožní záhyby na hlavě, aby se v nich nehromadila vlhkost, a pravidelně čistit uši a čistit zuby.

Japončíci jsou poměrně zdravé plemeno, které ale trpí na alergie. A to jak na sezonní, tak i potravinové. Častá je u nich zejména alergie na obilí, je proto potřeba hlídat složení krmiva.