Jde o starobylé plemeno, jeho původ se podobně jako u obdobných psů hledá ve středověku. Tradice dokonce říká, že jednoho briarda vlastnil i Karel Veliký. Přesné informace z takto dávné doby o existenci plemene nemáme. Je ale pravda, že v rukopisu ze 14. století Livre de chasse (Kniha lovu) se mezi různými plemeny psů objevují i jedinci připomínající zarostlého briarda.

Svým určením jde ale o psa honáckého, nikoliv loveckého, měl proto na starosti stáda skotu; užíval se i jako ovčák. Briard měl být v tradičním pastevectví Francie specifický velkou nezávislostí a schopností obstarat jak funkci pastýřskou, tedy střežit soudržnost stáda a umět ho vést, tak hlídací, což značí ochranu před šelmami. Zvykem přitom bylo spíše tyto dvě funkce rozdělovat mezi různá psí plemena.

Kniha Livre de Chasse ze 14. století. Huňatý pes ve středu a fena se štěňaty by mohli být předci briardů | zdroj: Livre de Chasse (faksimile dle Moleiro.com)

Na jednu stranu se říká, že briarda měl vlastnit kromě Karla Velikého také Napoleon Bonaparte, generál Lafayette nebo Thomas Jefferson. Je ale otázka, co z toho jsou pouhé legendy a co fakta. Do širšího povědomí se totiž plemeno dostává až po roce 1863, kdy slavilo úspěch na velké přehlídce psů v Paříži.

Až do roku 1897 se ale jako briardi neoznačuje ucelené plemeno, nýbrž spíše výběr psů, kteří podle chovatelů nejlépe odpovídali perfektním ovčákům a honičům. Teprve v roce 1897 byl popsán ideální briard, první standard plemene vznikl překvapivě až roku 1925.

Válka je málem poslala do kronik

Popularita briardů a jejich skvělé schopnosti při práci a tréninku se ale paradoxně obrátily proti nim. Za první světové války totiž psů masivně využívala francouzská armáda jako hlídače, posly i jako pomocníky při hledání zraněných vojáků. Vzhledem ke strašlivým ztrátám nejen lidských vojáků, ale i zvířat to ale málem vedlo až k vyhubení plemene.

Naštěstí se podařilo briardy zachránit a dnes jde o oblíbené společníky v mnoha francouzských domácnostech, navíc se v poslední době stále rychleji šíří Evropou. Služební tradice ale nezanikla, a tak briardy najdeme v řadách francouzské armády, policie i záchranných složek. A aby té dobré služby nebylo málo, briardi mají úspěchy i při canisterapiích.

Dobrák, co ale potřebuje pevnou ruku

Je to středně větší pes, s váhou do 34 kg a kohoutkovou výškou do 68 cm. Pod mohutnou srstí je to spíše hubenější pes s většíma, svěšenýma ušima. V minulosti bylo zvykem je kupírovat, to je ale dnes zakázáno. Nejtypičtějším znakem plemene je právě hustá, dlouhá srst, visící na celém těle jako prameny vlasů. Existuje celá řada barevných variant, od černé, přes hnědou a pískovou až po šedou – vždy by ale srst měla být jednobarevná. Srst briardů skvěle chrání a izoluje, potřebuje ale celkem náročnou péči, jinak se pes může změnit v kouli plsti.

Briardi jsou velmi věrní a přátelští ke svým lidem – ve Francii se říká, že je to zlaté srdce zabalené ve velkém kožichu. Má silné ochranářské pudy a vždy si brání svůj dům i své lidi. Sice se to někdy překlápí v pudovou potřebu pronásledovat narušitele – kočky, veverky a jiná zvířata, ale jinak je to pes dobře cvičitelný.

Přitom se ale vyznačuje velkou inteligencí a trochu vlastní hlavou. Ne že by neposlouchal povely, ale podle chovatelů jsou mnozí briardi zvláštně drzí či vlezlí. Chtějí být při všem, co se v rodině děje a neustále mají potřebu zkoumat své okolí a teritorium. Udržet takového psa v uzavřeném prostoru je tak mimořádně náročné.

Při výcviku potřebuje ovšem zkušeného chovatele a pevnou ruku – honácká minulost se projevuje v tom, že bez správného vedení automaticky předpokládá, že šéfuje on. Tak jako ve stádech skotu či ovcí. Jinak je to ale skvělý kamarád, strážce rodiny a také odvážný a poctivý pomocník ve službě.