Jak název napovídá, plemeno pochází z francouzského poloostrova Bretaň. V této oblasti jde asi o nejrozšířenější druh ohařů celkově. Jeho starší dějiny nejsou známé, předpokládá se ale, že mezi předky plemene najdeme španěly a setry, za nejbližšího příbuzného je označován anglický špringšpaněl. Od 17. století se pak objevují vyobrazení oranžovobílých psů, kteří bretaňského ohaře nápadně připomínají. První věrohodná zmínka se objevuje v lovecké knize z roku 1850.  

Jako moderní samostatné plemeno byl bretaňský ohař uznán v roce 1907, kdy také vznikl první standard. Již v roce 1931 je pak pes registrován ve Spojených státech. Ve starší literatuře se může objevit také název bretaňský španěl, které pochází právě z této doby, ale jako nepřesné bylo opuštěno v 80. letech. Zajímavostí je, že někteří chovatelé rozlišují evropskou, resp. francouzskou variantu plemene od americké. Jiní ale mají za to, že rozdíly jsou tak malé, že nemá smysl nějaké varianty řešit.  

Krátký ocas

Je to relativně malý pes, mezi ohaři je to možná nejmenší plemeno. Dorůstá výšky kolem 50 cm při hmotnosti 13–15 kg. Americký standard udává možnou hmotnost až 20 kg, ale jak jsme uvedli výše, panují spory, zda jde o větší variantu či zda nakonec nejde jen o chybu standardu. Ohař má zakulacenou hlavu s menšíma svěšenýma ušima. Celková podoba tváře i proporce těla odpovídají klasickým ohařům – atletické, mrštné a elegantní tělo, dobře stavěná kostra.

Srst pokrývá celé tělo, je poměrně hustá a středně dlouhá. Na dotek je jemná a hedvábná, což oceňují majitelé, kteří svého psa rádi mazlí. Historicky byli bretaňští ohaři zbarvení kombinací bílé a oranžové/nazrzlé. Tyto barvy jsou považované za tradiční, běžná a povolená je ale i bílá v kombinaci s tmavě hnědou, případně se objevuje šedá či černá, obvykle ale právě v kombinaci s bílou. Americký standard ovšem specificky povoluje i trojbarevnost, je ale (možná zbytečně moc) přísný v přesném určení pozice různých barev. 

Plemeno má jednu zvláštnost: velká část psů se rodí s neobvykle krátkým ocasem. Často se tak zdá, že psům se kupírují oháňky, ve skutečnosti jde ale o přirozenou vlastnost. Je ovšem pravda, že když se vzácně narodí dlouhoocasí bretaňský ohař, je v řadě zemí zvykem jim ocas zkracovat na „přirozenou“ délku. Standard přitom dlouhoocasou variantu umožňuje. 

Citliví společníci

Psi byli původně šlechtěni jako lovečtí, proto se velmi dobře cvičí a snadno se učí příkazy. Udává se ale, že oproti jiným, stoičtějším ohařům mají ti bretaňští jemnou a citlivou povahu, výcvik by tedy neměl být tvrdý. Zkušenosti chovatelů říkají, že když se pes ve štěněcím nenaučí správné socializaci, tak si do dospělosti odnese poměrně neobvyklou ostýchavost. Také existuje, podle individuálních vlastností jedinců, široký rozptyl toho, jak moc přátelsky se pes projevuje. 

Obecně ale platí, že právě pro svou povahu jsou dobře vychovaní bretaňští ohaři velmi oblíbenými společníky. Citlivá povaha neznamená, že by to byli tiší a uťápnutí tvorové – naopak se vyznačují značnou energií, kterou přetavují v hravost a nakažlivou radost ze života. Potřebují ovšem denně aspoň hodinu intenzivního pohybu.

Svou rodinu milují a jsou jí zcela oddaní, snad jen jejich lovecký instinkt se někdy probudí a pak mají tendenci pronásledovat jiná zvířata v domácnosti. Bretaňský ohař je jedním z kandidátů na ideálního mazlíčka pro aktivní lidi, kteří hledají přátelského psa nejen na mazlení, ale i na společné sportování.