Tradice říká, že bordeauxské dogy mohou svůj původ vystopovat až do starověku. Je sice pravděpodobné, že většina evropských mastifů a molossoidních plemen má společné předky, popsat cokoliv s jistotou je přes propast času v podstatě nemožné. Pevnější záchytný bod poskytuje až francouzský středověk, kdy se ve 14. století objevují zmínky o velkých psech chovaných v jižní Francii.

Zdá se, že tito pravděpodobní předci dnešní bordeauxské dogy byli chováni zprvu pro lov a boj s medvědy, divočáky a vlky. I když se na čas těšili značné oblibě, nakonec zůstali rozšíření jen v regionu Akvitánie, jejíž hlavní město Bordeaux jim dalo později jméno. 

Postupně se zmínky o velkých psech objevují také v souvislosti s hlídáním farem a usedlostí a také jako psi řezničtí, táhnoucí vozíky s masem. Tito psi jsou sice nejspíše předky dnešní dogy, zároveň ale měli podle dochovaných popisů různorodější vzhled a zbarvení. V 19. století existovaly tři varianty psa, z nichž jedna ani neměla typický předkus dnešní dogy, zatímco jiná (zvaná ne dogue, ale dogin) byla výrazně menší. Tyto varianty ale již v 19. století vyhynuly a zachovaly se jen na kresbách a dvou špatných vycpaninách.  

Vzkříšení ze čtyř psů, zbytek se snědl za války

Do světa moderního chovu se bordeauxská doga dostala po svém představení na přehlídce psů v roce 1863. Pes si tehdy získal jistou míru popularity a rozšířil se do více zemí i ve Spojených státech. To bylo pro bordeauxskou dogu štěstí, neboť 20. století k ní bylo poměrně kruté. Nikdy se nestala masivně chovaným psem a doma ve Francii s jejími počty zamávala druhá světová válka.

Venkovské chovy totiž byly v časech nedostatku v podstatě snědeny a po válce prý v celé Francii zůstali jen čtyři čistokrevní psi. Plemeno pak bylo kříseno a rekonstruováno až v průběhu druhé poloviny 20. století. Ve Spojených státech se totiž nacházelo poměrně dost těchto psů, velké množství z nich ale nesplňovalo nároky na čistokrevnost. Spolupráce francouzských a amerických nadšenců ale přinesla ovoce a z plemene čítajícího méně než 600 jedinců vzešly nové, početnější generace. 

Bordeauxská doga patří mezi psí obry, samci mohou dorůstat až 70 cm při hmotnosti přes 50 kg. Tělo mají svalnaté a mohutné, zároveň ale souměrné a vyvážené. Celkový dojem síly dotváří navíc velká hlava. Plemeno působí trochu podsaditě, jako by se drželo při zemi, což jej odlišuje například od vyššího anglického mastifa a podobných psů.

Zmiňovaná velká hlava a její charakteristika je to, co dává této doze její vzhled. Někdy se dokonce uvádí, že má ze všech plemen největší hlavu v poměru k tělu. Lebka jako by svou šířkou odpovídala ramenům. Tlama má mírný předkus a výrazně povislé líce, celkově má pes zachmuřený vzhled doplněný navíc velkýma povislýma ušima.  

Srst je krátká, jemná a poměrně hustá. Barevně se pohybuje od odstínů světle nazrzlé pískové až po mahagonovou. Pes by měl navíc vždy mít masku kontrastní k srsti, ať už černou, hnědou či červenou. Standard umožňuje bílé značky na hrudi a packách, jinak by ale pes měl být jednobarevný. 

Galantní obr

Bordeauxská doga je psem se zastrašujícím vzezřením, patří ale mezi plemena galantních obrů. Má klidnou a přátelskou povahu, a i když je výborným hlídačem, obvykle nepodléhá agresivitě. Sice mají tito psi, vědomi si své síly, jisté sklony k dominanci, při správném výcviku a socializaci od štěněte jsou ale skvělými rodinnými společníky. Udává se, že výchova této dogy není náročná.

Spokojená bordeauxská doga je psem skoro až flegmatickým, který sice nezanedbává své povinnosti hlídače, umí ale dlouho a vytrvale odpočívat a usne prakticky kdekoliv. Také milují děti, kterým jsou nejen společníkem, ale i oddaným ochráncem. Ze všeho nejvíc si pak užívá přítomnost svého člověka a není to pes, který by dobře snášel odstrčení na osamělý dvorek. 

Je pravda, že chov tohoto plemene má i své nevýhody. Jsou velmi náročné nejen na množství, ale i na kvalitu stravy. Nepotřebují sice mnoho pohybu a cvičení (je-li k tomu vedena, tak ale dokáže být překvapivě aktivní), životní prostor však nemají malý.

Také je potřeba dodat, že i když velká plemena psů obecně mají kratší život, u bordeauxské dogy průměrný věk dožití klesá k pěti až osmi rokům. Bordeauxská doga není nejrozšířenějším z velkých psů. S jejími chovateli se ale setkáváme i v Česku a lze jistě říci, že svou základnu fanoušků a milovníků si tento velký pes s velkým srdcem získal zaslouženě.