Klíč k přehnané bázlivosti leží v mládí papouška, k jistým změnám chování ale dochází celý život. U řady papoušků je typické, že se chování a charakter v průběhu života mění, problém nastává, pokud se ve špatnou chvíli zakonzervuje chování nevhodné. Kolem šestého měsíce života by měl být zdravý opeřený mazlíček zvědavý, aktivní a zkoumavý. Pokud se tento charakter nerozvine a pták si z nějakého důvodu nevybuduje větší smysl pro nezávislost a sebevědomí, pak hrozí, že opatrnost se u něj přetaví v chorobnou bázlivost.

Problém je v tom, že bázlivost se přímo bije s podstatou chovu v zajetí. V divočině může papoušek, který se cítí v ohrožení, bojovat nebo uletět. V domácím chovu není úprk možný, a tak papoušek sevřený strachem může nešťastně pokousat člověka či bolestivě zaútočit na klec a bidýlko. Při marném pokusu o úprk se může také vážně zranit. Problém je, že opakující se chování se stává zvykem, a tak může člověk vyvolávající tyto reakce jejich intenzitu jen spirálovitě zvyšovat.

Zažil strach a úzkost

Obecná poučka říká, že bojácný papoušek je takový, který se cítí zranitelný nebo si tento pocit v kritickém okamžiku života prožil. Problém je v tom, že dětství a mládí jsou citlivým obdobím nejen u lidí. Pokud kupříkladu papoušek nemá možnost naučit se správně létat, vyroste u něj obava z fyzických aktivit a her. Když chovatel zastřihne mladému papouškovi drápky příliš krátce, může to v kombinaci s velkým bidýlkem opět vést k nechtěným pádům a růstu úzkosti. Někdy jsou na vině nemoci, kupříkladu pokud mladému papouškovi zarůstá klubající se peří (což je mimochodem velmi bolestivá záležitost), může bez veterinární pomoci promeškat vhodný okamžik k získávání sebejistoty.

Stejně tak ale může chyba vzniknout necitlivostí chovatele k psychologickým potřebám mazlíčka. Kupříkladu někteří ptáci v období dospívání a růstu peří bývají velmi opatrní až ochranitelští na svá „nová“ křídla. Pokud toto člověk nerespektuje a nevnímá neochotu ptáka nechávat se brávat do rukou – ačkoliv dříve s tím neměl problém – může u něj opět vypěstovat pocit zranitelnosti. Ze situací, kdy se chce papoušek člověku vyhnout, pak vznikají další zbytečné pády a bolest, jen utvrzující úzkost ze „světa tam venku“.

Bojácný papoušek je ovšem i ten, který je neaktivní. Ptáci, kteří nemají možnost si správně hrát, se začnou vyvíjet introvertním, uzavřeným a nakonec i bojácným směrem. Na vině může být nedostatek podnětů, ale i nevhodně zvolené hračky. Špatně vybavená či umístěná klec se totiž může stát ne útulným domovem, ale zdrojem různých strachů.

Trpělivost a pocit bezpečí

Pokud doma máme bojácného papouška a chceme s ním pracovat, lze k problému přistupovat jako k jiným obtížím s nechtěným chováním. Základní pravidla výchovy mazlíčka tak říkají, že je potřeba problém nejprve pojmenovat, následně změnit stimuly a hledat postupnou cestu ke změně, kterou nakonec při nastolení správného směru jen posilovat.

Důležitá je při tom trpělivost a postupnost, tedy pomalé, stupňující změny, které malými krůčky směřují k dlouhodobým výsledkům. U bojácného chování je trpělivost obzvláště na místě, hledání vhodné cesty ke změně může být dlouhé a náročné. Často se ale daří, obzvláště u společenských druhů papoušků, změny dosáhnout.

Jako první krok je potřeba zajistit, že životní prostředí papouška je opravdu bezpečné a stimulující. Možná se v minulosti staly nějaké chyby, pokud ale zvíře není vyloženě týrané, pak i mírné změny mohou vést k uklidnění. Individuální potřeby různých jedinců se liší, obecně by ale chovatel měl k výcviku přistupovat na principu kooperace a vnímání detailů v chování.

Typický příklad je, že pokud se papoušek naučí pomocí her, že měkký ručník může být zdrojem příjemných pocitů, případně posloužit jako pohodlný úkryt, pak by měl takový ručník být přítomný jako možné útočiště u všech dalších společných aktivit. Podobný princip platí pro oblíbenou hračku, vítaný pamlsek a podobně – naučit zvíře pozitivní asociaci s „něčím“ a toto „něco“ pak plně využívat.

Zapojte hry a gesta

Někteří papoušci nedokážou snést bez paniky fyzický kontakt s lidmi. S takovými se dá pracovat pomocí různých her s řečí těla, gesty a podobně. Kupříkladu řada papoušků reaguje na hru na schovávání se do dlaní velmi podobně jako malé děti. Stejně tak dokáže papouška pobavit například žertovné ztuhnutí při přímém pohledu zvířete, hraní si na kradení hračky, kdy člověk nechá ptáka uzmout na oko upuštěný předmět a podobně. Cokoliv, co podporuje dobrou náladu, dokáže stimulovat chování do pozitivních rovin a potlačovat možnou bázlivost.

Dostatek zdravé stimulace není jen prevencí bázlivosti, ale i možným lékem. Samozřejmě, papoušci výrazně sevření úzkostmi mohou mít fobie z čehokoliv neznámého. Zároveň ale platí, že nové zkušenosti snižují míru strachu ze světa mimo „komfortní bublinu“. Někdy stačí vzít papouška v přepravce vyloženě na procházku, vidět nová místa a cítit nové vjemy. Někdy může papoušek potřebovat jiného opeřeného kamaráda. Jindy postačí doposud neznámá hra, hračka, ale třeba i pamlsek, ke kterému se musí papoušek propracovat nějakým hlavolamem či obalem.

Vznik bojácné povahy papouška někdy negativně ovlivňuje i jeho chovatele. Vyčítá si, že se o zvíře nestaral tak, aby se cítilo v bezpečí. Jindy se může zloba obrátit proti jiným mazlíčkům nebo členům rodiny – hlučným dětem, dotěrným kočkám nebo příbuzným, kteří zapomněli zvíře včas o dovolené nakrmit. Takové emoce je ale nakonec vhodné nechat stranou. Bojácný papoušek velmi často není ztracený případ, a s pozitivním přístupem k takovému mazlíčku lze dosáhnout také pozitivních výsledků.