Jde o staré, historické plemeno – řekli bychom skoro "přirozené", které se vyvíjelo po staletí v prostředí alpských pastevců a farmářů. Udává se, že jeho historii lze vystopovat až do 17. století, rané zmínky jsou ale trochu nevěrohodné. Ostatně, není pochyb o tom, že podobné typy psů museli obyvatelé alpských zemí využívat už ve starověku.

V 18. a 19. století máme věrohodnější popisy psů, které můžeme považovat za předky tohoto plemene. V polovině 19. století už se objevuje název "bernský horský pes". Kouzelným dokladem o historii plemene je obraz Benno Adama z roku 1862, který právě tohoto psa se štěňaty zachycuje – ovšem ještě ne v dnešních ikonických barvách, kterým dominuje černá srst.

Šlo vlastně o mnohoúčelové psy pro horský způsob obživy. Střežily farmy, byli cvičeni na shánění ovčích stád a také se jim někdy přezdívalo "sýroví psi". To proto, že se jich hojně využívalo k tažení vozíků s mlékem a zralými sýry do sýráren či na trhy. První alpští turisté na konci 19. století tak čekali, že uvidí bernardýny se soudkem rumu nebo alespoň bernské psy zapřažené do vozíku.

Benno Adam: Bernský horský pes se štěňaty (1862) | zdroj: Public Domain Dedication

Moderní odborná péče začala být plemeni věnována poměrně brzy. Nadšenci do psů si uvědomovali, že jde o unikátní plemeno, které má v sobě duši alpské krajiny. Už kolem roku 1900 byli první psi vystavováni na přehlídkách v Bernu (odtud také jméno), v roce 1907 vznikl první chovatelský klub. Zachoval se registr čistokrevných psů, který v zakladatelské generaci současných chovatelských linií ukazoval v roce 1910 celkem 107 registrovaných jedinců. Také už v roce 1937 vznikl chovatelský klub ve Spojených státech.

Jde o jedno z nejoblíbenějších plemen, které se dnes vyskytuje snad v každé zemi. Jenom v Česku existuje přes 20 chovatelských klubů. Ačkoliv má tento pes jisté nároky na prostor a pohyb, jeho popularita stále roste.

Oblíbený rodinný pes

Je to středně velký pes, dorůstající 35 až 50 kg a výšky 70 cm. Působí podsaditě, ale souměrně, tělo dává najevo značnou sílu svými svaly a celkově poměrně mohutnou stavbou. Má velké svěšené uši a velmi hustou, dlouhou srst. Hustě osrstěnou má i oháňku, což přispívá k typickému vzhledu.

Nejcharakterističtějším znakem je jeho barva srsti, která je tříbarevná – černá, hnědočervená a bílá. Základ tvoří černá, náprsenku a prostor mezi očima má bílý, hnědočervené jsou tváře, skvrna u oka a části nohou.

Je to jeden ze psích "galantních obrů" – mohutné tělo skrývá jemnou a citlivou duši. Miluje své lidi, toleruje cizince a skoro se neprojevuje agresivně. Pro tyto vlastnosti je to oblíbený rodinný pes, který se skvěle hodí k dětem. Je také velmi inteligentní, což se projevuje i v jeho hravosti. Má rád pohyb a potřebuje dostatek prostoru, je to tedy ideální pes do rodinného domu.

Jak jsme ale naznačili na začátku, plemeno trpí na poměrně krátký průměrný věk. Ten dosahuje jen devíti let. Ano, najdou se konkrétní výjimky, jinak jsou ale statistiky neúprosné. U plemene se také o něco častěji vyskytují dědičné rakoviny, častá je i dysplazie kyčelních kloubů.

Je to trochu s podivem, neboť bernského salašnického psa bychom určitě neoznačili za přešlechtěné, nezdravé plemeno. Navzdory těmto negativům ale popularita tohoto psího krasavce neklesá. Vždyť kdo by odolal dobrosrdečnému srdci velkému jako vrcholky Alp?