Samo slovo „aidi“ v berberštině značí prostě „pes“. Aidiové mají nejspíše saharský původ, existují ale náznaky, že by jejich předky mohli být částečně i někteří asijští psi. Po boku Berberů žijí po staletí, ale jak přesně se plemeno vyvíjelo vzhledem se dnes už nedá říci. Zvláštní je, že aidi má mezi Berbery zaslouženou pověst odvážného strážce majetku i stád, historicky se ale netěšil příliš velké úctě.

Berbeři totiž tradičně chovali plemena dvě – aidi a chrta sloughi a právě druhý jmenovaný byl považován za cennějšího a ušlechtilejšího. Nicméně v druhé polovině 20. století si představitelé Berberů uvědomili, že součástí jejich kulturního dědictví jsou i aidi a založili kluby bdící o čistokrevnost a ochranu plemene.

V tradiční roli hlídacích psů byli aidiové cvičeni k zahánění šelem, k ostražitosti proti cizincům a i k ochraně stád skotu. Historicky bylo zvykem ty nejagresivnější a nejbdělejší psy nechávat v noci uvázané v okruhu kolem tábořiště tak, aby k obydlím kočovníků nikdo a nic neproklouzlo. Zajímavé je také partnerství plemen aidi a sloughi při lovu, kdy aidiové měli na starosti kořist vyčmuchat a sloughi uštvat.

Jak jsme řekli, dnes se o rozvoj plemene starají chovatelské kluby, které se zasloužili i o jeho registraci a mezinárodní uznání už v 60. letech. Díky Berberům jsou aidi nejvíc rozšíření od Maroka, přes Alžír až po Tunisko, dnes jsou ale obvykle uváděni jako psi maročtí. Právě v této zemi dosáhli největšího rozkvětu a slouží nejen v tradičních rolích hlídačů, ale i jako psi lovečtí, policejní a i domácí mazlíčci. Právě v marockých domácnostech je dnes aidiů asi nejvíce, tradiční kočující berberské kmeny už nejsou tak početné, jako obyvatelstvo měst.

Aidi | zdroj: Profimedia

Aidi je střední pes, o výšce kolem 55 cm a váze 25 kg. Má poměrně mohutné, svalnaté tělo, hlava se někdy popisuje kvůli tvaru jako „medvědí“, ale to je jen hrubé přirovnání. Typickým znakem aidi je jejich překvapivě hustý a bohatý kožich, který naznačuje odolnost proti počasí.

Poušť totiž nabízí všechny možné extrémy a tak jsou takovým silným kožichem psi chráněni i před mrazivými rány nebo ostrými pouštními bouřemi. Srst může být bílá, černá, narudlá či skvrnitá. Na fotografiích se častěji objevují aidiové skvrnití, uvádí se ale, že relativně běžní jsou i čistě krémově bílí.

Tito psi jsou proslulí svým temperamentem a potřebují tak zkušeného chovatele. Zanedbaný výcvik od štěněte by totiž s jejich povahou vedl k rozvinutí špatných vlastností. V případě dostatečně vynaloženého času a pozornosti ale vyrůstají z aidiů proslulí hlídači, věrní společníci – a jisté tvrdohlavosti navzdory i milí mazlíčci.

Právě četné sociální kontakty jsou pro ně klíčové, aby nestrádali psychicky, dají se tedy najít doporučení, že jsou vhodní i do rodin s dětmi. Aidi zůstávají plemenem v Evropě velmi málo početným, setkat se s ním vzácně dá. V domovské severní Africe se ale z původního psa kočovníků přeci jen stal oblíbený mazlíček.