Ne všechny chovatelské asociace existenci tohoto plemene uznávají, většina z těch největších, jako je TICA nebo FIFe, s ním ale problém nemá. Háček je v tom, že technicky vzato je bengálská kočka hybridem, tedy křížencem kočky domácí a šelmy kočky bengálské.

Na tomto místě je potřeba udělat taxonomické vysvětlení. Angličtina takový zmatek nemá: plemeno bylo pojmenováno bengal cat, mezi jeho předky je pak divoká šelma leopard cat. Čeština ovšem kočičí plemeno označuje jako bengálskou kočku, pod názvem kočka bengálská zná ale řečenou divokou šelmu pocházející z jihovýchodní Asie. Jelikož se ale zajímáme o domácího mazlíčka, řeč bude pochopitelně hlavně o bengálské kočce – plemeni kočky domácí. 

Století snah

V rámci uznání plemene je totiž skutečně bengálská kočka brána jako součást druhu kočky domácí a nikoliv biologického křížence dvou druhů. O křížení šelmy s domácí kočkou se pokoušeli chovatelé už na přelomu 19. a 20. století. Američtí vědci si totiž všimli, že divoká kočka bengálská netrpí kočičí leukémií. Experiment ale skončil neúspěchem už po první generaci.

V roce 1963 ale byla snaha o vytvoření hybridního plemene obnovena, nakonec pak po značných obtížích slavila úspěch. Chovatelé se potýkali s neplodností části vrhu, což je častý problém mezidruhových kříženců. Také sledovali vlastnosti koťat, především aby byly společenské a přítulné jako běžná domácí kočka – a po čtyři generace se kýžených výsledků nedařilo dosáhnout.  

Chovný program byl založený na křížení samic divoké kočky bengálské s ochočenými kocoury kočky domácí, nejčastěji plemene egyptská mau a také habešské kočky. Výsledkem bylo zvířátko, které má leopardí zbarvení šelmy, vlastnosti a povahu ale odpovídající kočce domácí. Nakonec se podařilo sestavit na základě nové kočky standard plemene, který byl v roce 1983 uznán mezinárodní organizací TICA, v roce 1999 pak FIFe. Tím byl vznik nového plemene potvrzen. 

Nádech exotiky

Bengálská kočka je poměrně velká, dorůstá hmotnosti 5,5–10 kg. Tělo se vyznačuje pružnou a svalnatou stavbou, působí ale velmi elegantně a nijak podsaditě. Oproti divokému předkovi má výrazné rysy odpovídající běžné kočce domácí s velkýma ušima. Nejcharakterističtějším znakem plemene je jeho barva srsti, která odkazuje na divoké šelmy. Rozlišuje se několik barevných variant od černého tečkování a mramorování, přes sépiové znaky, až po bílou (sněžnou) či šedou (norčí) variantu s leopardí kresbou. 

Jsou to energické a temperamentní kočky, někteří chovatelé ale mají zkušenosti i s výskytem nebývale líných jedinců. Obecně ale platí, že toto plemeno potřebuje fyzickou aktivitu a pohyb, největší hrou je pro ně lov nebo jeho napodobování. Zvíře má i některé „psí“ rysy, například má poměrně rádo vodu, některé bengálské kočky se baví aportováním, a dokonce jeho zvukový projev víc, než mňoukání připomíná krátké štěknutí. 

Bengálská kočka je milým a přítulným společníkem, a je tak lákavým mazlíčkem pro každého, kdo touží po kočce s nádechem exotiky a divočiny. Největší překážkou ve větším rozšíření těchto koček je pak jejich cena, která se u nás pohybuje podle rodokmenu a průkazu původu od 10 000 až ke 40 000 Kč.