Samojed má původ na Sibiři. Jeho předky byly zřejmě tamní lajky a psi typu špic. Název získal po samojedských národech, jejichž příslušníkům pomáhal pást stáda sobů a lovit zvěř. Sloužil i jako saňový pes a při průzkumu severských oblastí. 

Koncem 19. století se nicméně toto pozoruhodné plemeno začalo šířit i do Evropy. A to i do nejvyšších kruhů - velkou milovnicí samojedů totiž byla i Alexandra Dánská, manželka britského krále Eduarda VII. Předci současných ostrovních samojedů mnohdy pocházeli právě z chovů krásné šlechtičny.

Samojeda však proslavila i jeho povaha a přívětivý výraz,  ne nadarmo se mu říká "usměvavý pes." Má moc rád lidi a je mizerný hlídač, protože sice zaštěká, ale pro obranu se nehodí.

Zato je výtečný parťák k dětem a pro rodinu. Není vhodný do bytu, v domku se zahradou, kde však bude moci vklouznout i dovnitř ke svým blízkým, bude mnohem spokojenější. Hodí se spíše pro zkušenější a aktivní chovatele. Neboť samojedi přes veškerou svou mírnost dovedou dát jasně najevo, když se nudí. Zaměstnejte ho třeba nějakým z populárních psích sportů!

Pro samojedy je typická i jejich huňatá, sněhobílá srst - vynikající do chladu a sněhu. Ačkoliv je do jisté míry chrání i před horkem, teplá sezona pro ně bývá náročná. Je tedy nutné poskytnout jim v teplém období stinné kouty a dostatek vody.

Srst také vyžaduje důkladnou péči. Majitel(ka) ji musí každodenně česat, na druhou stranu samojedi nepotřebují častější koupání. Počítejte však s tím, že ty krásné, bílé chlupy budou opravdu všude.

Samojedi patří spíše ke zdravým plemenům, i oni ovšem občas trpí na dysplazii kyčelního kloubu, atrofii sítnice a starší psi i na cukrovku. Samojedy někdy trápí také srdeční onemocnění či rakovina.

Toto plemeno nikdy nepřišlo o lovecký pud. Nezapomeňte tedy na to, že pokud má váš psí parťák žít s menšími zvířaty či například se slepicemi, je nutné vycvičit ho obzvlášť důkladně.