Historicky plemeno vzešlo z běžných typů ovčáckých psů západní Evropy. K jeho příbuzným tedy patří i holandský či německý ovčák. Belgický ovčák se vyvíjel podobně, jak to bývá i u jiných tradičních pracovních plemen. Na jednu stranu byl v nějaké podobě patrně přítomný na belgickém venkově po staletí, jeho odborný chov a snaha o popsání standardu ale přichází až poměrně pozdě. Původní belgické plemeno začalo být v průběhu 19. století vytlačováno jinými psy a začalo mu hrozit vyhynutí. Toho se ovšem chopili chovatelé, kteří nechtěli o domácího psa přijít, a tak v roce 1891 vznikl první chovatelský klub.  

Už tehdy existovaly rozličné varianty ovčáka, což první standard i chovný program zohledňoval. Současný stav čtyř variant ale vznikal poměrně složitě, v jednu chvíli se dokonce hovořilo o osmi různých typech psa. Definitivně byl tento vývoj ustálen až v roce 1956. K tomu je potřeba připočíst vliv obou světových válek, při kterých počty belgických ovčáků vždy klesaly, a proto bylo dovoleno křížit výrazněji varianty mezi sebou. Dodejme, že během první světové války se dlouhosrstá varianta groenendael tak vyznamenala na bojištích statečností při hledání raněných vojáků, že zaujala i expediční americké sbory. Popularita belgického ovčáka ve Spojených státech tak sahá až do těchto časů. 

Jedno, nebo čtyři plemena?

Většina mezinárodních asociací navzdory čtveřici typů chápe belgického ovčáka jako jedno plemeno. Asi nejdůležitější je, že ho má takto registrovaného i největší sdružení FCI. Zmatek nastává hlavně v tom, že americká asociace American Kennel Club bere každou variantu jako samostatné plemeno.

Vzhledem k tomu, že ve Státech jsou tito psi poměrně oblíbení a občas cvičení i jako služební, vznikají prý občas problémy a neporozumění při importu psů z Evropy do Ameriky. Evropských chovatelů se ale tyto rozpory příliš netýkají, navíc v běžném „provozu“ se často opravdu každá varianta ovčáka řeší tak trochu samostatně. 

Belgický ovčák - krátkosrstá varianta Malinois | zdroj: Pixabay

Groenendael je považován za nejstaršího, oficiálně vznikl šlechtěním v roce 1885. Pojmenovaný je podle zámečku, který patřil jejich „tvůrci“.

Malinois byl po jistý čas označován za nejideálnější formu, dokonce se skoro stal synonymem pro belgického ovčáka jako takového. Jméno dostal dle regionu Mechelen, francouzsky Malines.

Laekonois nese jméno dle zámku Chateau de Laeken, jedné z rezidencí královského rodu. Na pozemcích kolem zámku se prý o stáda ovcí starali pastýři právě pomocí hrubosrsté varianty belgického ovčáka. Ta se měla velmi líbit královně Marii Henriettě (1836–1902), její pozornost pak vedla ke vzrůstu obliby hrubosrsté formy a jejímu šlechtění.

Varianta Tervueren, pojmenovaná podle belgického regionu, prý vznikla jako nezamýšlená odnož Groenendaela. Po prvním odmítání se ale ukázalo, že tato forma se vyznačuje skvělým zdravím a trochu větší robustností, a tak si vydobyla oblibu. 

Belgický ovčák - dlouhosrstá varianta Groenendael | zdroj: Pixabay

Je to středně velký, atleticky stavěný pes. Dorůstá 60–66 cm při hmotnosti 25–30 kg, proporcemi těla připomíná známějšího německého ovčáka. Trochu jiný je ale tvar hlavy, i když i ten vzezřením odkazuje na klasické evropské ovčáky. Oproti německým ovčákům je hlava těch belgických o něco užší a méně robustní, i tyto psy ale zdobí velké stojící trojúhelníkové uši. Různé formy belgického ovčáka se tak v podstatě liší jen typem srsti, právě to jim ale dává velmi výrazné rozdíly ve vzezření.  

Svým způsobem není divu, že při laickém pohledu, který nezahrnuje genetiku a historii chovu, není těžké dospět k závěru, že jde o rozdílná plemena. Dlouhosrsté typy mají hladkou a poměrně dlouhou srst kryjící tělo, která je ovšem krátká na hlavě a nohou. Groenendael by měl mít srst vždy černou, kožich bývá dvouvrstvý a výrazně delší na ramenou. Tervuren má strukturu srsti podobnou, barevně ale mívá srnčí barvu s černými znaky či žíháním. Malinois se nejvíc blíží německému ovčáku, jeho krátká, ale hustá srst má typické žlutohnědé zbarvení. Laekonoiova srst je pak hrubá, tvrdá, často kudrnatá a psovi tak dává poměrně drsné vzezření. Opět bývá nejčastěji písková či srnčí s černým žíháním. 

Belgický ovčák - dlouhorstá varianta Tervueren | zdroj: Pixabay

Nejpopulárnější formou asi zůstává Groenendael, následovaný Tervurenem. Malinois roste na oblibě, poměrně dost těchto psů kupříkladu chová americká i izraelská armáda. Pro zajímavost dodejme, že jeden z těchto psů byl i součástí komanda, které zabilo Usamu bin Ladina. Laekenois zůstává po celou dobu vzácnější než ostatní. Vedle tradiční role ovčáckých psů se z belgických ovčáků stali nejen rodinní společníci, ale jsou v mnoha zemích cvičeni i jako asistenční psi, služební policejní, vojenští, hlídací či záchranářští. 

Belgický ovčák - drsnosrstá varianta Laekenois | zdroj: Profimedia

Povahou jsou belgičtí ovčáci citliví, inteligentní psi. Jak bývá typické pro pastevecká plemena, jsou i oni velmi dobře cvičitelní, pozorní a rychle reagující na okolí. Mívají silný ochranitelský instinkt a velkou vytrvalost. Právě jejich potřeba hlídat a chránit z nich dělá nejen skvělé služební psy, ale i výborné domácí hlídače. Své rodině jsou naprosto oddáni a dokážou ji tvrdě bránit. I když se obecně udává, že jednotlivé varianty psů se liší jen srstí, přesto někteří chovatelé mají za to, že Groenendaelové a Tervuereni jsou trochu víc náladoví a hodí se méně k dětem. O variantě Laekonois se zase uvádí, že miluje děti, ale špatně vychází s jinými psy. 

V souhrnu lze ale zkonstatovat, že obliba belgických ovčáků u různých záchranářů a silových složek může být aplikovatelná i na roli společenského psa. Vždyť kdo by si nepřál mít za člena rodiny silného, oddaného a obětavého tvora. Ten navíc nejen že může být dobrým přítelem, který pohlídá majetek i zdraví, ale navíc má pestrou paletu čtyř tváří, ze kterých si může zájemce o chov vybírat.