Jak už to tak bývá u starých plemen, tak i zde platí, že na jednu stranu víme, že jde o psy chované tradičně po staletí, na druhou stranu při pátrání po konkrétnější historii narážíme spíše na tradici, než na pevná fakta.

Většinou se uvádí, že beauceron existoval už v 15. století, vychází se ale z toho, že z Francie máme zmínky o silných ovčáckých psech, jejichž charakteristika by mohla plemeni odpovídat. Jak ale přesně tihle psi vypadali ve starších dějinách a jak moc se podobali současnému plemeni, je těžké určit.

Zdvojený paspárek

Jisté ovšem je, že tradice šlechtění silných a odolných ovčáků i honáků byla na francouzském venkově silná. Máme mnohé zkazky o psech, kteří hravě zvládali stáda ovcí i silného skotu, v případě nutnosti se z honáků a ovčáků ale rychle stávali ostří obranáři a hlídači.

Zajímavé je, že další silní honáci Francie – plemeno briard – se sice od Beaucerona poměrně dost liší vzhledem, mají ale několik společných rysů, hlavně zdvojený paspárek. Tento rys, tj. pátý prst na zadní noze, který většině psů chybí, je daný geneticky a jeho výskyt u dvou plemen ze stejné oblasti a stejného zaměření naznačuje dávného společného předka.

Hlídač i služební pes

Standard plemene byl sepsán už v roce 1863 a v podstatě se dodnes neměnil – to je dáno tím, že beauceron se v podstatě nekřížil s jinými plemeny. Samotné slovo beauceron se začalo užívat od 80. let 19. století. Po prvních veřejných představeních plemen zájem o psa rostl. Pro jeho výborné fyzické vlastnosti se stal jedním z plemen zařazených do šlechtícího programu německého "superpsa" – dobrmana. Z ovčáků a honáků se postupně stali vyhlášení obranáři a hlídači. Beauceroni sloužili na frontách obou světových válek, dnes je využívá (nejen) francouzská armáda i policie.

Je to velký pes, měřící až 70 cm při váze do 45 kg. Není to ale žádný mohutný, podsaditý svalovec – tělo má stavěné lehce, s dlouhýma nohama. Má dvouvrstvou srst, díky které je velmi odolný proti špatnému počasí a chladu. Obvykle je zbarvený černohnědě, respektive Francouzi hovoří místo hnědé o "veverkově nazrzlé", druhou možností je tzv. merle, kde převahu mají světlejší odstíny hnědé a zrzavé. Uši mají jaksi polostojaté, kdy nejde ani o svěšenou, ani o stojatou variantu.

Zajímavostí je, že paspárky – tj. pátý prst zadních nohou, který většina psů buď vůbec nemá, nebo je velmi zakrslý – by měly být u čistokrevného beaucerona vždy dvojité a dobře vyvinuté. Jejich absence může být příčinou diskvalifikace na přehlídkách.

Nebojácní psi

Jsou to inteligentní, silní a nebojácní psi. Tak jako se v dávné minulosti nebáli vlků, vrhají se dnes na obranu své rodiny či domu, nemluvě o psech služebních. Pro svou sílu a temperament ale potřebují dobrou výchovu, zanedbaní psi se stávají agresivními. To ale platí i pro zanedbávání psychické – beauceron je velmi orientovaný na svou rodinu a při nedostatku společnosti strádá.

Je náročnější na pohyb a cvičení, bez kterého nemůže být. Mají ale velké nadání pro výcvik a trénink a při dostatečné péči jsou schopní se naučit překvapivě složité povely, sami řešit problémy a podobně.

Beauceron není pes pro začátečníky či pro "líné" chovatele – potřebuje pozornost, citlivé a pevné vedení a opravdu hodně pohybu. Pokud je mu ale člověk schopný toto všechno dát, získává tím naprosto neocenitelného společníka, hlídače domu a mimořádně oddaného bodyguarda rodiny.