Jako barváři se označuje skupina loveckých psů, kteří jsou speciálně cvičení k vyhledávání raněné zvěře. V myslivecké mluvě se totiž slovem barva myslí krev. Barváři jsou při tom přivázáni na velmi dlouhém „vodítku“, tzv. barvářském řemenu, což je tradiční způsob lovu. 

Podobně cvičení psi se užívali už ve středověku, moderní rozvoj jim ale přineslo 19. století. Existuje plemeno tzv. hannoverského barváře, které se někdy označuje za dvojníka toho bavorského. Ve skutečnosti je ale asi jeho předkem. Hannoverský barvář, oficiálně vyšlechtěný kolem roku 1820 ze starších loveckých plemen, byl totiž podle některých názorů příliš těžkopádným. Proto se přistoupilo ke šlechtění psa, který by i obtížný terén zvládal s lehkostí. Tak vznikl křížením hannoverského barváře, německého brakýře a možná i některých dalších alpských psů právě bavorský barvář.  

Za oficiální počátek plemene se považuje rok 1870, kdy se završil chovný program barona Karg-Bebenburg Reichenhall v bavorských Alpách. První chovatelský klub pak vznikl v Mnichově v roce 1912, plemeno si rychle získalo popularitu i v Rakousku-Uhersku. Dlouhodobě je chován i v Česku, v rámci Československa se dokonce tento pes určený primárně k lovu vysoké užíval k nahánění medvědů ve slovenských horách. 

Nesnáší zahálku

Má silnou, výraznou hlavu, stejně jako dobře osvalené tělo a silný hrudník. Přesto se ještě řadí spíše mezi středně velké psy, dorůstá asi 50 cm při hmotnosti 20–25 kg. Jak jsme říkali, bavorský barvář byl šlechtěn proto, aby se lehce pohyboval v obtížném terénu, proto se od něj nedá čekat přílišná těžkopádnost či podsaditost. Čumák je široký, hlavu korunují velké svěšené uši. Pes má krátkou, pevnou a lesklou srst, která těsně přiléhá k tělu a působí spíše hrubším dojmem. Barva bývá ve všech odstínech jelení srsti, objevuje se také tmavočervené, hnědé či žlutohnědé zbarvení, maska obvykle bývá tmavá. 

Bavorský barvář patří mezi psy, kteří nejsou vhodní pro každého. Na jednu stranu je to klidný a vyrovnaný tvor s odvážnou a sebejistou povahou. Jsou velmi inteligentní a samostatní a výborně zvládají výcvik, také bývají nesmírně oddaní svému člověku a vytváří si k němu mimořádně silné citové pouto.

Na druhou stranu jsou to ale psi, kteří nesnáší zahálku a ze všeho nejšťastnější jsou venku. Nehodí se do bytu a chovatelé se neshodnou na tom, jak dobře snáší děti. Na ty malé totiž nemusí mít trpělivost, zároveň se ale udává, že pokud s dítětem vyrůstají, berou ho za své. Nejde je ale označit za psy rodinné.  

Nároky na pohyb má navíc bavorský barvář značné a prosté procházky nestačí – potřebuje se vybít při psích sportech, intenzivních túrách nebo právě při lovu. Navíc skutečně velmi špatně snáší samotu, takže si majitel ani nemůže dovolit se jim po celý den nevěnovat. Z toho důvodu zůstává toto plemeno nejvhodnější pro lidi pracující venku, kteří si mohou dovolit mít psa často při sobě. Bylo by nesprávné tvrdit, že je to pes pouze lovců a myslivců, najde se jistě řada oddaných majitelů, kteří se rekrutují i z jiných řad. Nároky na chov jsou ale dané a je nutné je u tohoto psa brát v potaz.