Aratinga červenolící pochází z oblasti Peru a Ekvádoru, přesněji z poměrně malého území západně od And. Pohoří pro aratingy představuje východní hranici a zároveň tím, že se ve středu jejich rozšíření blíží Andy skoro až k oceánu, vznikly postupně dva geograficky blízké, ale přeci oddělené poddruhy. Ty ovšem nejsou jednoznačně uznávané, takže se setkáváme i s názorem, že ačkoliv je populace rozdělená, poddruhy nevytvořila.

Má rád suché tropické zóny, v podstatě se nevyskytuje v lesích. Naopak v horách dokáže žít i v oblastech nad 2000 m n. m. Zajímavé je, že dokáže hnízdit jak v dutých stromech, tak ve skalních puklinách i příkrých stěnách mořského pobřeží.

Invazivní, ale neškodí

Jeho popularita coby domácího mazlíčka vedla k rozšíření druhu v mnoha nepůvodních lokalitách. Obzvláště na jihu Spojených států jde už o poměrně rozšířené zvíře, které je sice technicky vzato invazivní, lokální přírodě ale neškodí. V Evropě je největší zdivočelá populace asi ve Španělsku. Paradoxně k tomu stojí ne moc dobrý stav původních skutečně divokých, nikoliv zdivočelých, papoušků.

Kvůli velkému odchytu pro trh s mazlíčky zažila populace v minulosti vážný pokles. Dnes je v některých oblastech považován za běžného, jinde za vzácného, celkově jde ale o druh, jehož přirozená populace se stále více tenčí.

To ovšem neplatí pro chov v zajetí, kde patří mezi poměrně oblíbené druhy. Odchyt z volné přírody už není tak masivní a většina mláďat pochází z klecových chovů. U nás v podstatě není pro vážného zájemce problém mládě od chovatele získat. Nejde ale o papouška masově rozšířeného – nabídky mláďat se tedy objevují pravidelně, ale řídčeji, než u jiných aratingů. Tomu odpovídá i o něco vyšší cena, která se u chovného páru momentálně pohybuje kolem 15 tisíc korun.

Nenáročný, ale ukřičený pták

Pták je to na papouščí poměry středně velký, dorůstá asi 33 cm a hmotnosti asi 180 gramů. První dojem z papouška je jasný: je to zelený pták. Ačkoliv je ale zelená barvou dominantní, není jediná, jak ostatně říká i jeho jméno. Na spodní části těla může být spíše žlutavý, výrazné je pak sytě červené temeno, líce i čelo. Červená se objevuje i na okraji křídel a na jejich spodních perech.

Celkové vzezření dotváří výrazné lysé místo kolem oka v bílé barvě. Jak jsme naznačili, některé jiné druhy aratingů jsou někdy považovány za krásněji zbarvené. Nejeden milovník exotického ptactva by ale neváhal a pro plné zbarvení a souměrné tělo by za krásného označil i aratingu červenolícího.

Pro chov platí, že je to pták nenáročný a bez zvláštních potřeb. Zároveň ale nejde o klecovou andulku, zaslouží si naopak jako výborní letci mít větší voliéru, kde by neměl být chován jako solitér. Chovatelé se neshodnou, zda aratingy nechávat celoročně venku. Někdo tvrdí, že ptáci jsou odolní – i vzhledem k jejich výskytu v podhůří And. Jiný upozorňuje na citlivost všech arating na středoevropské mrazy a plískanice. Snad je lepší zachovat v tomto směru spíše opatrnost.

V přírodě se živí ovocem, ořechy či rostlinami z plantáží. V zajetí nemají zvláštní nároky na krmení a vystačí si obvykle s kombinací semen, čerstvého ovoce a zeleniny. Rádi se koupou ve vodě, čemuž je dobré také voliéru přizpůsobit.

Musíme ale upozornit na jednu věc: tito papoušci jsou vyhlášení křiklouni a jejich hlas je skutečně pronikavý. Na druhou stranu je to přátelský, dobře se socializující druh, který má navíc výborné vlohy k učení se – a to včetně mluvení.

Obecně projevují značnou inteligenci a hravost, s tím se ale pojí to, že nuda a nedostatek společnosti se u nich snadno přetaví ve frustraci a stres. Pro milovníky papoušků a zapálené chovatele je to tedy druh vítaný. Začátečník asi zprvu sáhne jinam, přesto při rozvoji chovů exotického ptactva není radno červenolící aratingy opomíjet kvůli populárnějším druhům.