Historie anglického mastifa je dlouhá a spletitá, neboť je z velké části historií mastifů obecně. Tito velcí a mimořádně robustní psi patří svým typem mezi nejstarší psí plemena v historii lidstva. Vyobrazení takovýchto psích obrů najdeme už ve staré Mezopotámii z poloviny 2. tis. př. n. l. Staří Řekové – a přes ně celé Středomoří – znali velmi podobného obřího psa zvaného molossus. Když ale Julius Caesar vpadl v roce 55 př. n. l. do Británie, byl prý překvapen zuřivostí válečných tamějších Keltů. Ti se nakonec různými cestami dostali do Říma, kde se stali mimořádně populárními bojovými psy, kteří měli podle dobových autorů předčít i známe molossy.

Dnes ale není jasné, jestli je anglický mastif přímý potomek těchto psů ze starověké Británie a jak moc je spřízněn s dávnými molossy. Pozdější autoři je ostatně směšovali dohromady a dodnes se tak někdy slova mastif a moloss používají jako synonyma. Samotné jméno „mastiff“ je možná anglosaského původu, pochází z raného středověku a značí „mocný“; uvažuje se i o původu keltském. Poprvé se jako označení psa objevuje ve spisu z roku 1465.

Psí zápasy a štvanice na býky

Jisté je, že předci dnešního plemene byli v Anglii populární už v průběhu středověku, v novověku se pak stali populárními hlídači šlechtických sídel. Také se s nimi pojí krutá zábava psích zápasů i štvanic na býky, ve kterých tito obři pochopitelně excelovali. Mastif nikdy nebyl skutečným loveckým psem, pro jejich velikost se ale někdy užívali při lovech medvědů a velké zvěře, což dokládají i některé barokní obrazy. Po zákazu psích zápasů se chovatelé více soustředili na výcvik k hlídání rozlehlých šlechtických panství. Zde někde se ostatně rodí obraz krutého a nezastavitelného psa, který až do krve střeží polnosti svého pána – otištěný v podobě slavného psa Baskervilského.

Moderní šlechtění pak započalo v průběhu 19. století v prostředí psích nadšenců z řad šlechty. Angličtí mastifové tak mají velmi pečlivě vedené plemenné knihy, ze kterých se dají vyčíst jména konkrétních jedinců, kteří rozvoji plemene v 19. století pomáhali.

Důstojný obr náročný na provoz

Postupně se stálost vzhledu stala vyšší hodnotou než hlídací schopnosti, pes se tak svou povahou více přiblížil společenským plemenům – ztratil na hlučnosti a agresivitě a získal povahu ušlechtilého, mírného a důstojného obra. Paradoxně na konci 19. století ztrácel na popularitě, neboť byl takříkajíc náročný na provoz. Proto se mu vyhnuly různé módní vlny a nezdravé přešlechtění. Anglický mastif si tak zachoval takřka úplně původní, starý vzhled. Dodnes pro svou rozložitost není psem příliš rozšířeným. Jeho skvělá povaha z něj ale činí v kruzích oddaných chovatelů skutečně milovaného psího společníka.

Anglický mastif je považován za nejmohutnější ze psích plemen, dokonce o něco těžší, než je bernardýn. Dánská doga či irský vlkodav jsou sice psi větší v kohoutku, ani zdaleka se ale mastifovi nerovnají hmotností. Standard plemene uvádí ideální váhu psů v rozsahu 73–104 kg (feny jen 54–77 kg) při kohoutkové výšce kolem 76 cm.

Nejtěžší moderně zaznamenaný pes byl také anglický mastif, který dle Guinessovy knihy rekordů vážil v roce 1989 155,6 kg. Existují ale dohady o psech ještě těžších. Není tak bez zajímavosti, že angličtí mastifové jsou vůbec nejmohutnější psovité šelmy, průměrného vlka tito rekordmani přerůstají až o 50 kg.

Rozvážní a hraví společníci

Podoba těla anglického mastifa odpovídá uvedeným údajům o hmotnosti. Je to robustní, masivně stavěný pes s velmi těžkou kostrou i muskulaturou. Stejně tak hlava psa dává najevo sílu a mohutnost. Čumák je kratší, výrazné čelisti a větší svěšené uši dávají mastifovi úctyhodný vzhled. Toto sousloví se ostatně při charakterizování plemene skloňuje od chovatelů velmi často: anglický mastif jako pes vyzařující nejen sílu, ale i jistou důstojnost a úctyhodnost.

Starší standard specifikoval, že srst by měla být krátká a přiléhavá. Jako mutace recesivního genu se objevuje i dlouhosrstá varianta, která je vzácná, ale poslední dobou častěji tolerovaná. Na přehlídkách už není brána jako důvod k diskvalifikaci, byť ji pořád hodnotitelé považují za chybu. U drtivé většiny mastifů se proto setkáme se srstí krátkou. Jelikož má pes silnou kůži, mohou se mu vytvářet vrásky.

Zbarvený je mastif nejčastěji jednobarevným podkladem, někdy s černou maskou. Většinou jde o zbarvení pískové či světle hnědé, někdy je ale doplněné žíháním. Objevují se ale i vzácnější barvy mimo standard, snad s výjimkou bílé.

Jak jsme několikrát naznačili, mastif je svou povahou spíše jemný a ušlechtilý obr. Bývají to psi rozvážní a hraví, velmi přátelští ke svým lidem. Chovatelé rádi říkají, že velké tělo skrývá velké srdce. Jde to dokonce tak daleko, že řada jedinců špatně snáší trvalý pobyt venku – jak bychom možná u takového velkého psa čekali – jelikož jim chybí lidská společnost. U takových psů se může objevovat i úzkosti a strachy, které bychom u obrů opět nečekali. Dobře se socializuje a snadno překonává nedůvěru k cizím lidem. Zůstávají mu ovšem geny hlídače, a tak na nevítaného návštěvníka teritoria dokáže zaútočit velmi zostra. Uvádí se, že při dobré socializaci vychází i skvěle s dětmi a má rád hry.

Navzdory svým rozměrům není žádný pecivál, byť má sklony spíše k rozvážnému pohybu. I když se v prvních dvou letech života nedoporučuje nechat psa příliš běhat kvůli vývoji kostry, přesto si s ním chovatel procházky užije. Mastif dovede překvapit obratností, rychle se ale zahřívá, což je potřeba brát v potaz.

Vzhledem k rozměrům psa je ale potřeba zdůraznit, že je u něj opravdu důležité nepodcenit výcvik. Špatně socializovaný mastif dovede být nebezpečný. Při výchově se projevuje jistá tvrdohlavost a v pubertě snaha o získání převahy, s dobrým vedením se ale naplno rozvinou jeho kladné vlastnosti a přátelská povaha.

Podstatu anglického mastifa jsme zmínili několikrát: obří pes s velkým srdcem. Snad jen jeho velikost je důvodem, proč plemeno není rozšířenější. Je bohužel pravda, že takový pes s sebou nese větší náklady. Kdyby se ale tyto problémy daly hodit za hlavu, pak je anglický mastif skvělým společníkem, kterého není těžké si zamilovat.