Některé zdroje uvádějí, že tento pes byl šlechtěn kvůli býčím zápasům, to ale není úplně přesné. Přímými předky dnešních amerických buldoků jsou asi hlavně tzv. staroangličtí buldoci – vyhynulé plemeno, které bylo skutečně šlechtěno jako bojovník pro býčí zápasy. Předpokládá se, že britští kolonisté s sebou do Ameriky tyto psy brali už v 17. století. Ne však kvůli býčím zápasům, ale jako všestranné pracovní psy pro prostředí farem sousedících s divočinou. V amerických koloniích se pak tito buldoci vyvíjeli vlastní cestou, i když mluvit o sourodém plemeni je obecně těžké. Neexistoval žádný cílený chovný program a ani představa o ideální podobě psa. Kdy přesně tedy americký buldok jako takový vznikl, je tak trochu otázka. 

Lovec divočáků

O odděleném vývoji od evropských předků svědčí to, že po zákazu býčích zápasů v Británii v roce 1835 staroangličtí buldoci postupně vymřeli, jejich americkým větvím se ale dále dařilo. Snad asi nejdůležitějším faktorem, který přispěl k jejich rozvoji bylo rozšíření divokých prasat v jižanských státech Spojených států. Tento invazní druh z Evropy neměl v tamější přírodě predátora a přemnožil se.

Farmáři, především v Texasu, proto potřebovali silné psy, kteří by jim pomáhali hlídat polnosti a lovit. S pokračujícím dvacátým stoletím ale tato role amerického buldoka opadla a v době druhé světové války plemeno čelilo vyhynutí. Zachránilo ho chovatel John D. Johnson, který sesbíral na americkém jihu ideální jedince, a sestavil tak moderně pojatý chov. 

Američtí buldoci se dokázali nejen vyhnout vymření, ale i vyrůst ve velmi populární plemeno. Oblíbení jsou přitom nejen ve Státech, ale objevují se po celém světě. Stále je najdeme jako schopné lovce škůdců na farmách, hlídače a pracovní psy. Excelují také v řadě psích sportů a objevují se na různých přehlídkách. Patrně nejvýraznější je dnes ale jejich role rodinných psů a domácích mazlíčků. 

Potřebují pohyb a zábavu

Je to silný, atletický pes. Vzrůstem je spíše střední, dorůstá 43–71 cm při hmotnosti 30–60 kg, celé tělo ale působí velmi mohutně a svalnatě, jak bývá pro buldoky typické. Charakteristická je i velká hlava s poměrně krátkým čenichem a výraznými povislými pysky. Pes celkově působí tvrdě a skoro až nebezpečně, do značné míry je to ale jen otázka vzezření, nikoliv povahy. Má jen krátkou srst. Standard plemene říká, že podklad by měl být alespoň z 50 procent bílý s různobarevnými znaky.  

Jak jsme naznačili, povaha amerického buldoka trochu kontrastuje s jeho vzhledem. Od buldoků totiž možná trochu podvědomě čekáme agresivitu a bojovnost. Ve skutečnosti ale umí být veselí a přátelští, alespoň co se rodiny týče. Právě své rodině jsou naprosto oddaní a cítí vůči ní, obzvláště vůči dětem, jisté ochranitelské pudy. K cizím jsou poměrně ostražití a nedůvěřiví, při správném výcviku se u nich ale s agresivitou nepotkáme. Snad jen platí, že právě výcvik a správná socializace je základ.

Spokojení američtí buldoci jsou přátelští, jedinci trpící samotou, špatným zacházením či nedostatkem pozornosti ovšem mohou úzkostem a s nimi spojenou agresivitou propadnout. Také potřebují pohyb, aktivitu a podněty. Buldok nudící se v bytě se může pustit do destrukce nábytku, bot, koberců a podobně. Na druhou stranu je o nich známo, že si umí ve správných chvílích i skvěle užívat lenošení po boku svého člověka. 

Milovníci plemene, tedy lidé, kteří mají prostor a chuť se svému psovi opravdu věnovat, rádi zdůrazňují, že tvrdá slupka schovává poměrně jemnou duši. Tu tvrdou stránku povahy psa podceňovat nesmíme, přeci jen nevznikal původně jako mazlíček. Snad lze ovšem říci, že si z této kapitoly svého vývoje vzal to nejlepší – je silný, odolný, také patří mezi velmi zdravá, dlouhověká plemena. A k tomu patří ona zmiňovaná jemná duše, kterou přineslo šlechtění a vývoj posledních desetiletí. Cesta z farem do obýváků, od lovců divokých prasat k rodinným společníkům, se zkrátka americkým buldokům povedla vcelku úspěšně.