Původní oblastí výskytu alexandra malého jsou subsaharské savany Afriky a oblasti Indie, Srí Lanky a několik regionů Pakistánu. Nejraději má listnaté oblasti a zároveň je už velmi dobře adaptovaný na kulturní krajinu.

Existují dva asijské a dva africké poddruhy, obecně platí, že ty asijské jsou větší. Uvažuje se, že i africká populace může být nepůvodní, k jejímu rozšíření ale došlo – třeba na základě dálkového obchodu – už velmi dávno.

Vzhledem k existenci afrických poddruhů je ale i subsaharský region považován za jeho přirozenou domovinu. Ptáci ovšem hnízdí i v drsnějších podmínkách, například v podhůří Himalájí, takže dobře zvládají i teplotu do -20°C, což jim pomáhá i při šíření v Evropě.

V celé řadě zemí světa se totiž tento jinak krásný pták šíří jako invazivní druh, což je role, na kterou u papoušků obvykle nejsme zvyklí. Nejde přitom jen o subtropické oblasti – populace zdivočelých alexandrů se vyskytuje nejen v Jižní Africe, Izraeli, v Kalifornii a na Floridě či v Japonsku. Stabilně se totiž uchytil i v některých evropských městech, především v Londýně, Essexu, dále v Amsterdamu, Rotterdamu, Utrechtu i Haagu.

V německém Porýní jsou kolonie těchto papoušků snad ve všech větších městech, ať už je to Kolín, Düsseldorf, Bonn a další. Menší výskyt je hlášen i z Paříže, Říma, Barcelony či Lisabonu. Největší kolonie čítá asi 30000 ptáků kolem Londýna, celkově se v Evropě odhaduje na 85 000 papoušků v deseti zemích.

Jimmi Hendrix a papoušci

Alexandr malý se takto začal šířit hlavně v druhé polovině 20. století, všichni evropští ptáci jsou potomci uniklých mazlíčků. V Británii se, vzhledem k velikosti tamější kolonie, traduje, že za rozšířením ptáků je buď jejich hromadný únik z filmových studií v roce 1951, případně zpěvák Jimmi Hendrix, který opakovaně vypustil pár jako gesto svobody na svých koncertech (i když tato teorie vypadá spíš jako anekdota). Každopádně je dnes v Evropě papoušek chápán jako nežádoucí hlavně pro jeho velký potenciál šíření a případného páchání škod.

Je ovšem pravda, že některé umírněné hlasy říkají, že se zase tolik neděje – na zemědělství velké škody, na rozdíl od domácí Indie, zatím nenapáchali a například v Londýně jsou běžnou kořistí zdejších dravců a sov. Snad jen při dalším rozšíření do volné přírody panují obavy, aby tito dobře se množící papoušci s výrazným apetitem nezačali konkurovat evropským pěvcům a dalším původním ptákům.

Hejno alexandrů se kdesi v Indii pase na sklizeném obilí | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Vivek Rathod 17)

Je to relativně velký papoušek dorůstající až 40 cm při váze 140 g. Jeho dominantní barvou je zelená, samci mají navíc růžový límec s černým kroužkem a černou kresbu v obličeji, zobák je jasně červený. V zajetí se chovají i barevné mutace, oblíbené jsou například žluté či modré.

Oblíbený mezi chovateli

V přírodě žijí ve velkých hejnech, živí se semeny, bobulemi, plody i nektarem. V Evropě je vlastně štěstí, že se zatím drží spíše v městských parcích, v domovské Indii jsou proslulí tím, že dokáží decimovat úrodu.

Mezi chovateli jsou ale oblíbení. Jde o papoušky nenáročné na chov, dobře se daří i vyvádět mláďata. Jako jiní papoušci se projevují inteligentně a hravě a nejsou to sice tvorové k mazlení, jako společníci ale umí být zábavní.

Navíc se dožívají až 25 let, takže při navázání dobrého vztahu jde o kamaráda na dlouhé roky. Jejich strava je nenáročná a jsou odolní na počasí i nemoci, hodí se tedy i do venkovních voliér. Snad jen jejich hlas je velmi hlučný a ne každý chovatel to dobře snáší. Že by někde tady byl kořen jejich rozšíření Evropou? Zakladatelskou generací byly stovky ptáků vypuštěných kvůli zvonění v uších a migrénám chovatelů? Těžko říci, ale úplně s podivem by to vlastně nebylo.