Rod čítá celkem devět druhů, které se liší zbarvením a velikostí, v celkové podobě ale vzájemnou příbuznost nezapřou.
Ve volné přírodě se živí ovocem, semeny a některými druhy trávy. Jejich přirozený habitat se liší podle druhů, vyhovují jim jak zalesněné oblasti, tak otevřené savany, některé druhy preferují blízkost lidí. Vždy se ale zdržují v oblastech s dostatkem vody.
Ve městech se navíc daří i zpětně zdivočelým agapornisům, tedy potomkům uprchlých mazlíčků. Ti ovšem mají chování již velmi adaptované na městské prostředí, navíc se u nich často objevuje hybridizace mezi jednotlivými druhy. Takové divoké populace se objevují i mimo Afriku, například v teplejších městech USA či v Melbourne v Austrálii.
Společným znakem jednotlivých druhů je spíše menší, zavalité tělo, velký zobák a krátký, tupý ocas. Patří mezi nejmenší rody papoušků na světě. Některé druhy mají výrazné lemování kolem očí. Zbarvení vytváří souvislé, velmi kontrastní plochy, barvy se liší dle druhů. Obecně lze říci, že žijí 10 až 15 let, měří 13 až 17 cm a váží 40 až 60 g.
Co lze říci o jednotlivých druzích?
Papoušík škraboškový (Agapornis personatus) se v přírodě vyskytuje v oblasti severovýchodní Tanzánie. Dorůstá obvykle 14 cm a patří mezi nejmenší papoušky vůbec. Má jasně zelená křídla, břicho a ocas, žlutou hruď a černou hlavičku. S tou kontrastuje výrazný bílý kroužek kolem očí, toto vzezření mu ostatně dalo i jméno. Zobák je červený. Mezi chovateli se vyskytuje řada barevných mutací, jedna z nejčastějších je modrobílá kombinace namísto klasické zelenožluté.
Papoušík Fischerův (Agapornis fischeri) je původem ze severu Tanzánie, z oblastí na jih od Viktoriina jezera. Má podobné rozměry jako agapornis škraboškový, má ovšem zelenou většinu těla s horní částí a hlavou oranžovou, část zad má modrou. I on má výrazný bílý kroužek kolem očí a červený zobák. Jméno dostal podle německého objevitele Gustava Fischera.
Papoušík růžohrdlý (Agapornis roseicollis)se objevuje v Angole, Botswaně, Namibii a Jihoafrické republice. Měří kolem 15 cm. Většinu těla má zelenou, tvář je sytě oranžová a část zad namodralá. Zobák má přírodní barvu rohovny, oči obvykle nejsou výrazně ohraničené.
Papoušík růžohlavý (Agapornis lilanae) žije v přírodě u jezera Malawi, je stejně malý jako agapornis škraboškový. Má zelené tělo, oranžovou tvář, červený zobák a výraznou bílou kolem očí.
Papoušík hnědohlavý (Agapornis nigrigenis) je papouškem ze Zambie. Měří 14 cm, většina těla je opět zelená, hlava je ovšem hnědočerná na lících a rudohnědána čele, hruď má oranžovou a oči opět ohraničené výraznou bílou.
Papoušík šedohlavý (Agapornis canus) jako jediný nepochází z kontinentu, nýbrž z Madagaskaru. Měří kolem 13 cm a jako jeden z mála agapornisů vykazuje pohlavní dimorfismus. Samičky jsou skoro celé zelené, s tmavším odstínem na zádech. Samci naproti tomu mají šedobílou hruď a celou hlavu (vypadá to skoro jako papouščí busta). Zobák má přírodní zbarvení.
Papoušík etiopský (Agapornis taranta) svůj původ prozrazuje jménem. Se 17 cm patří mezi větší agapornise. Má sytě zelenou barvu s pár černými pírky na křídlech. Opět patří mezi menšinu s výrazným pohlavním dimorfismem, samci mají zářivě rudé čelo.
Papoušík savanový (Agapornis pullarius) je také větším zástupcem, měří až 15 cm. Obývá rozsáhle oblasti střední Afriky. Opět jde o druh většinově zelený, má ovšem rudé tváře a horní část krku. Pohlavní dimorfismus se u něj projevuje tím, že samec má červené plochy větší a tmavší a i jeho červený zobák je zřetelně tmavší, než zobák samičky.
Papoušík zelenohlavý (Agapornis swindernianus) pochází z rovníkové Afriky, dnes patří možná mezi nejvzácnější mezi agapornisy. Je menší (13 cm), dominantně zelený, jen kolem krku má hnědý "obojek", zezadu s černou linkou. Zajímavě je, že se příliš nedá chovat v zajetí, neboť potřebuje lokální, čerstvé fíky ve stravě.
Mezi chovateli jsou nejrozšířenější tři druhy: papoušík růžohrdlý, papoušík Fischerův a papoušík škraboškový. Jak bylo naznačeno, přírodní zbarvení se v chovu v zajetí rozbíhá do myriády různých barevných mutací a forem.
Jak chovat papoušíky
Agapornisové nejsou moc velcí vzrůstem, přesto by měli mít dostatek místa k pohybu. Pro jednoho ptáka je minimální velikost klece 1 x 1 x 1 metr. Vybavena by měla být skrýší, dostatkem větví k prolézání a obrušování zobáku o dřevo. Ptáci se také rádi koupou i sluní.
Měli by mít vždy dostatek krmení, jako jsou semena, čerstvé ovoce, některé traviny. Ocení i řadu plodin z našich zahrad, ovšem pozor, rebarbora je pro ně prudce jedovatá (stejně jako např. avokádo). Jsou to aktivní tvorové, takže jistě ocení i nějaké hračky a podobné aktivity.
Agapornisové jsou vrcholně sociální ptáci a nedostatek společnosti u nich vede k citovému strádání a deprivaci. Chovatel musí také počítat s tím, že jde o ptáčky značně hlučné ráno a vpodvečer, což je u papoušků relativně běžné.
Jak jsme již uvedli, "ptáci lásky" se vyznačují nejen dlouholetou věrností družce, ale dokážou silnou vazbu cítit i ke svému člověku. Je pravdou, že agapornisové jsou na jednu stranu ptáci sociální, na druhou stranu teritoriální.
Někteří chovatelé mají zkušenosti i s agapornisem, který je agresivní a útočný, obzvláště vůči jiným ptákům. Paradoxně mláďata odchovaná "v ruce" mohou být ještě teritoriálnější vůči větším zvířatům či lidem, protože jim chybí plachost. Na druhou stranu, spokojený agapornis dává člověku lásku najevo naplno, je hravý a bere celou rodinu za svou. Dokáže tak naplno dostát svému jménu.
Vstoupit do diskuze (0)