Pokud chceme hovořit o neobvyklých projevech, pak je otázka, co je to vlastně „běžné“ jedení. Kočky se v tomto velmi liší podle dispozic konkrétních jedinců – například zatímco některé jsou maximálně vybíravé, jiné dokážou zaskočit svou skoro až slepou hltavostí. Pokud bychom ale měli přeci jen přemýšlet o nějakém standardu, musíme si uvědomit, že kočičí přístup k jídlu je spojením dědictví po divokých předcích a naučeného chování daného životem s lidmi.

Z tohoto spojení pak mohou vycházet i odchylky od očekávaného chování, které se u některých koček nemusí vůbec projevit, zatímco jiné jimi mohou vyloženě trpět. Respektive tím často trpí sami chovatelé, kteří se k nečekanému stravovacímu návyku musí nějak postavit. Jakým výzvám tedy může majitel kočky v tomto směru čelit? 

Přecpávání se a hltání 

Jde o takový způsob jídla, kdy kočka rychle zhltá všechno, co dostane, a pak trpí nevolností buď z přeplněného žaludku, nebo z rychlosti, s jakou jídlo pozřela. K tomuto častému kočičí hříchu přispívá několik faktorů, často nechtěně vyvolaných člověkem. Chovatel kupříkladu krmí kočku jen jednou či dvakrát denně velkými porcemi a instinkt ji nutí sníst všechno naráz.

Jindy prudké zhltání jídla může vyvolat jeho teplota. Kočky jsou totiž na teplotu jídla překvapivě citlivé, snad jako dědictví loveckých instinktů: zabitá kořist se pojídá teplá, nikoliv vychladlá a nikoliv nepřirozeně horká. Když se pak takové šelmičce ohřeje plechovka, instinkt jí může napovídat, aby všechno zhltla v tu chvíli, kdy je teplota potravy ideální. S predátorskými instinkty souvisí i to, kdy ke zhltání jídla vede instinktivní strach před konkurencí, která by si mohla jídlo uzmout pro sebe – i kdyby jako tu konkurenci kočka vnímala jiného mazlíčka, který o její jídlo vůbec zájem nemá. 

Pokud je kočka hltoun, pak se doporučuje několik rad. Především se dnes řada odborníků domnívá, že vhodnější je tyto hltající mazlíčky krmit menšími porcemi víckrát během dne. Pokud to neumožňuje například docházení majitele do práce, dají se pořídit automatické dávkovače krmení. Vhodné jsou i různé „krmící“ hračky či tzv. zpomalovací misky, které kočku nutí se o potravu trochu poprat. Toto podráždění loveckých instinktů je nejen stimulující, ale navíc může bránit hltání. 

Hraní si s jídlem 

Když má kočka potřebu hrát si s potravou, může to řadu lidí pořádně rozčílit. Jedna věc je naší optikou lovit umělou myšku, jiná je vyhazování jídla z misky a honění kousků granulí či plechovky po podlaze. Je ale potřeba si uvědomit, že kočka je přeci jen malá šelma. Může být domestikovaná, může být zbavená mnoha původních instinktů – ale pořád je to šelma.

Když si hraje se svým jídlem, probouzí se v ní predátorské instinkty. V tomto ohledu je jediná rada: trpělivost. Pokud má naše kočka tyto sklony, pak můžeme maximálně tak uzpůsobit okolí misky občasnému vyhazování jídla. Neměli bychom jí ale bránit. Vlastně bychom naopak měli být rádi, že má lovecké instinkty náš mazlíček svěží. Stimuluje to totiž jeho mysl, přispívá k duševnímu zdraví a brání nedostatku pohybu. 

Kočka jí zásadně sama 

Obecně platí, že kočky vnitřně preferují, když mohou jíst samy. Na tomto místě se jistě řada chovatelů zasekla – jejich mazlíček nemá problém se stravovat ve společnosti jiných koček či lidí. Takových jedinců je celá řada, ve skutečnosti jde ale o kočky, u kterých zanikly dávné instinkty. Kočkovité šelmy jsou totiž, s čestnou výjimkou lvů, samotáři. Jsou zvyklé lovit samy a pokud zrovna nepečují o koťata, většinou se i samy stravují.

Pro kočku je tedy teoreticky vzato přirozenější jíst tehdy, pokud je sama a má klid a soukromí. Když se takový rys u některé z nich projeví, není to odchylka od normálu, ale naopak přežívající instinkty, které se u řady jiných koček už neprojevují. Pokud vidíme, že naše kočka nechce jíst v přítomnosti jiných tvorů či rušena nechtěnými zvuky, měli bychom to respektovat a uzpůsobit tomu stravovací místo či čas. 

Nechávání „dárečků“ 

Pokud má kočka možnost pohybovat se sama venku, velmi často svého chovatele překvapí tím, že mu přinese nechtěný dárek v podobě lovecké kořisti. Opět jde o jeden z instinktivních projevů, který v podstatě není důvod potlačovat. Vlastně je chybou, pokud na myší hlavu nalezenou v předsíni reagujeme hněvem – kočka není tuto naši reakci dost dobře schopná pobrat a vede to pak jen ke zmatku a stresu. Samo chování se neodnaučí.

Zajímavá je otázka, proč tohle trofejní chování vůbec některé kočky provozují. Odborníci v tomto nejsou zajedno. Můžeme se setkat s názorem, že se nás náš mazlíček snaží naučit lovit, neboť podobně se kočky chovají ke svým koťatům. Zároveň se někdy upozorňuje na to, že kočka je takový typ predátora, který s lovem nekončí, i když je zrovna najezený. Když je na lovecké stezce a neodpočívá, je kočka nezastavitelná. Přinášení trofejí domů pak může znamenat prostě jen shromažďování jídla v bezpečí domova. Což je pro nás opět lichotivé – kdyby nám kočka nevěřila, tak toho napůl rozžvýkaného vrabce před televizí na koberci nenechá. 

Odmítání jídla 

Toto chování se u koček, jinak vyhlášených jedlíků, objevuje překvapivě často. Pokud kočka najednou přestane jíst, pochopitelně to majitele zneklidní. Než začneme řešit zdravotní obtíže, je dobré se zamyslet nad tím, zda se v jídelníčku našeho mazlíčka něco nečekaně nezměnilo. Kočky umí být v jídle vybíravé, ještě důležitější ale je, že jsou mnohé z nich velmi konzervativní. Jsou nedůvěřivé k novinkám a těžko si zvykají na nové chutě.

Z toho ostatně plynou i velké rozdíly mezi preferencemi koček – pokud od mládí nebyla zvyklá například na granule, pak jí i ve stáří připadají suché a odpuzující. Na rozdíl od kočky jiné, která je s chutí hltá. Tato „konzistence“ v jídle je důležitější, než se zdá. Životní jistoty jsou hradbou proti stresu, a tak odmítání nového jídla vlastně může být až stresovou reakcí – a taková dovede být až tak iracionální, že kočku ani silný hlad nedonutí se do nechtěného jídla pustit a podepíše se jí to na zdraví. 

Pokud ovšem nejsme schopní zjistit žádnou nečekanou změnu v jídelníčku, poloze krmící misky či době krmení, která mohla kočku rozhodit, pak je potřeba zpozornit. Další velmi pravděpodobnou možností je, že odmítání potravy je skutečně projevem nějaké choroby. Těch může být celá řada a není záhodno v takovém případě váhat s návštěvou veterináře. I kdyby nakonec mělo jít o banální problém, který konzultace se zvěrolékařem pomůže vyřešit.

Mnohé kočičí problémy jsou totiž nenápadné a kočky umí své choroby umně maskovat do té míry, dokud se nezačnou projevovat závažněji. Kočičí organismus je navíc na hladovění překvapivě citlivý, jen pár dní bez jídla se může začít nevratně podepisovat na funkci jater.