Ačkoliv obecně platí, že je lepší, když kočka pije dostatečně, velká konzumace vody může být varovným signálem při nějakém zdravotním problému. Bývá totiž projevem například diabetu či zvětšené štítné žlázy, což jsou nemoci, které se u koček vyskytují poměrně často. Chovatel by měl mít alespoň přibližnou představu, jak často a v jaké míře jeho mazlíček normálně pije – a zpozornět, pokud se tento zaběhnutý řád vychýlí.

Kočičí tělo sestává z 67 procent z vody. To je přibližně podíl vody i v těle přirozené kořisti koček v divočině. Domestikovaná kočka se ale setkává se stravou, která tohoto obsahu nedosahuje – kupříkladu běžné granule mívají jen 10 procent vody. Konzervy jsou na tom o poznání lépe a obsahem vody odpovídají přirozené stravě, řada chovatelů se ale potýká s tak vybíravou kočkou, že jí právě pouze suchou stravu.

U těch je potřeba obzvlášť důkladně nepodceňovat dostatečný přísun tekutin, který by měl být asi o třetinu větší, než u koček, které jedí pestřeji. Hodně hrubá poučka pak říká, že pokud zvíře nejí jen suchou stravu, mělo by vypít asi 40 ml vody na 1 kg váhy. Což při 3,5 kg kočce dává cca 150 ml.

Neustálý přístup k čerstvé vodě

Dehydratace se u kočky projevuje zácpou, letargií, suchou tlamičkou, zapadlýma očima či zpomaleným tepem. Existuje i tzv. kontrola elasticity kůže, která se ale ne u všech plemen dobře provádí. Když chytíte kočku za kůži krku za hlavou a natáhnete ji, měla by se po uvolnění hned vrátit do původního tvaru. Pokud ale kůže zůstává natažená a vrací se pomalu, její snížená elasticita naznačuje dehydrataci. Podobně u dostatku tekutin v těle by se při zmáčknutí kočičí dásně prstem měl vzniklý bílý otisk skoro okamžitě zbarvit opět do růžova.

Prvním krokem správného pitného režimu je to, že je čerstvá voda neustále dostupná. Drtivá většina koček se řídí instinkty a pocity natolik, aby pila dostatečně – voda ale musí být k dispozici a neměla by být zatuchlá. Ideální jsou za tímto účelem automatické dávkovače vody, které pomáhají udržovat bezpečnou a k pití pohodlnou hladinu v misce a zároveň zajistí, aby nebyla prázdná. Tzv. kočičí fontánky zase cirkulací pomáhají udržovat čerstvou chuť a vůni.

Trochu vývaru i balená voda

Pokud je kočka k vodě zdráhavá, můžeme jí zkusit dát nějakou vodu balenou – kočky mají individuální preference a je možné, že na naší kohoutkové jí něco nevoní, například tvrdost či obsah chlóru. Roli hraje i materiál misky, kočky jsou extrémně citlivé na pachy, které snáze ulpívají na plastu, než na kovu. Zvažte, i zda je miska dostatečně široká a zda je na klidném místě v bytě.

Někdy se nedaří zvíře navzdory všem snahám donutit, aby z misky pilo dostatečně. V takovém případě se musí voda zkusit aspoň přidávat do granulí či konzerv. Některým chovatelům se i osvědčilo ovonění vody trochou vývaru či šťávou z rybí konzervy. Nekořeněný, řídký kuřecí vývar bývá pro mnoho koček velmi preferovaným nápojem.

Na závěr zopakujme: snažte se poznat picí návyky svého mazlíčka. Jakýkoliv výkyv dobře sledujte, ať už je zvíře náhle na suchu či naopak pije nepřiměřeně, a případně konzultujte s veterinářem. Zvíře nepodceňujte, dobrovolně žíznit kočky většinou nechtějí. Zároveň ale ani nepřeceňujte jeho instinkty, trochu dozoru je potřeba. Kočka je sice domestikovaná tisíce let, pořád je ale pro ni domácí chov nepřirozeným prostředím – a v takovém lehko dochází ke zmatení smyslů a pocitů a kočka, která by jinak v divočině dostatečně šťavnatou kořist jen lehce zapila z potoka, na vodu prostě někdy zapomene.