Příběh Bobbieho plnil stránky novin ve Spojených státech v roce 1923. Tehdy dvouletý pes plemene skotská kolie (dnes se dělí na dvě samostatná plemena – kolie dlouhosrsté a krátkosrsté) se po zveřejnění stal miláčkem médií.

K celé události došlo tak, že Bobbie cestoval se svými lidmi za jejich příbuznými ve státě Indiana. Rodina pocházela z Oregonu, což je značná dálka odpovídající tehdy několika dnům jízdy autem. V Indianě byl ale Bobbie náhodou napaden toulavými psy a v panice uprchl. Rodina se jej marně snažila nalézt a nakonec se rozhodla, že se bohužel musí do Oregonu vrátit bez něj. O šest měsíců později se k překvapení všech objevil před svým domem – vyčerpaný, hladový, nesoucí stopy dlouhé a těžké cesty.

Příběh se dostal do místních médií, později se jej chopil celostátní tisk. Ze psa, překřtěného "Zázračný pes Bobbie" se stala skutečná celebrita. Dostal řadu oficiálních vyznamenání, účastnil se jako čestný host přehlídek psů a ve svém domovském městě byl maskotem a váženým občanem. V roce 1924 byl dokonce natočen němý film "Volání západu", inspirovaný jeho příběhem, a Bobbie si v něm zahrál sám sebe.

Lidé ho na cestě opravdu potkali

Mohlo by se zdát, že příběh je až příliš neuvěřitelný a že jde o klasický produkt senzacechtivých médií. Na tom všem je ale nejpodivnější právě to, že pes nejspíš skutečně cestu absolvoval – objevila se totiž řada svědectví, která jeho odyseu pomohla zrekonstruovat.

Po vlně mediálního zájmu se začali ozývat lidé, kteří Bobbieho viděli nebo u kterých strávil nějaký čas – někteří z nich dokonce měli jeho fotografie. Kulturní nadace The Humane Society of Portland dokázala pomocí těchto svědectví Bobbieho cestu poměrně přesně zrekonstruovat – a dospěla k závěru, že trasa měřila přes 4000 kilometrů.

Co se tedy podle všeho stalo? Bobbie se se svou rodinou v Indianě těsně minul, u příbuzných se jej ale nepodařilo zadržet. Když zjistil, že jsou jeho lidé pryč, vydal se je hledat. Řada lidí psa viděla hledat stopu při různých silnicích kolem města, u západní výpadovky pravděpodobně slavil úspěch. Rodina se totiž, vzhledem ke stavu automobilů v roce 1924, poměrně často zastavovala.

Bobbiemu se asi dařilo držet se hlavní silnice a nacházet jejich pach vždy na dalších a dalších, tehdy ještě řídkých, pumpách a motelech. Právě odsud pocházela většina svědectví o jeho spatření.

Neuvěřitelný vytrvalost, i přes zranění

Ve městě Portland v Oregonu strávil delší čas u dámy, která jej našla zraněného na ulici. Po vyléčení ale pokračoval dál do domovského Silvertonu ve stejném státě. Dodnes existují skeptici, kterým se zdá cesta psa neuvěřitelná, dochovaných svědectví je však překvapivě mnoho. Pes patrně dokázal na základě úvodních stop pochopit, že má sledovat silnici na západ. Jeho odhodlání a vytrvalost pak byla stejného typu, jako například u psů, kteří se dokázali roky znovu a znovu vracet lehat k hrobu svého člověka.

Bobbie uhynul v roce 1927, i jeho pohřeb byl ale slavnostní záležitosti. Vychází o něm knihy, často je zmiňován jako součást oregonské moderní historie. Mimořádný projev psí věrnosti se každoročně v Silvertonu oslavuje průvodem dětí a jejich mazlíčků, který má jako hlavní myšlenku připomenout, jak důležitou roli hrají zvířata v našich životech. Bobbieho příběh zkrátka inspiruje a slouží jako memento, že psí láska a věrnost dokáže překonat i hory, řeky a nepřízně počasí.