Kočky jsou skutečně vybaveny skvělým navigačním smyslem, který jim pomáhá najít cestu zpět domů z lokality mimo jejich teritorium. Není vlastně úplně jasné, podle čeho se kočky orientují, řada studií ale ukazuje na to, že do určité míry vnímají magnetické pole země. To se může pojit se skvělým kočičím čichem a schopností orientace dle pachových stop a feromonů.

V roce 1954 byl kupříkladu proveden experiment, kdy byly kočky umisťovány do masivního labyrintu s několika východy. Drtivá většina jedinců se při tom z bludiště poměrně snadno dostávala východem nejbližším směrem k jejich domovu. Údajně šlo také sledovat obtíže koček při orientaci, pokud dostaly batůžek se silným magnetem, tato část experimentu je ale trochu diskutabilní metodicky. 

Každopádně platí, že jistý navigační smysl mají všechny kočky – ať už kočky bytové, ty co se mohou pohybovat venku i kočky toulavé žijící bez lidí. Individuální vlohy se ale mohou výrazně lišit, stejně jako existují lidé, kteří mají orientační smysl velmi slabý. Je nicméně velmi pravděpodobné, že pokud se kočka někde zatoulá či na chvíli ztratí, dokáže najít cestu zpátky. Pokud se samozřejmě vrátit chce a pokud ji nepotká venku nějaké neštěstí. 

Stěhování umí zmást

Problém může nastat, pokud se kočka ztratí krátce po stěhování do nového domu. Důležité totiž je, aby zvíře skutečně vnímalo své obydlí jako svůj domov a teritorium. Některým stačí k „usazení“ pár dní, jiné mohou být ze změny lokality zmatené podstatně déle. Dokonce se tak může stát, že se kočka při potulce ztratí, neboť instinktivně zamíří do původního bydliště. Takové případy ostatně již byly popsány. 

Mohlo by se zdát, že pokud se stěhujeme na velkou vzdálenost, pak se zvíře na takové putování zpět do původního bydliště nevydá. Existuje ale hned několik příběhů, které byly dobře zmapovány a nejde o pouhé historky či anekdoty, o kočkách, které překonaly obrovské vzdálenosti.  

Obzvlášť ve Spojených státech je kvůli geografické rozlehlosti známo několik případů, kdy se kočka vydala na cestu do původního bydliště přes půl kontinentu a dorazila tam za mnoho měsíců. Případně se zmiňuje minimálně jeden příběh, kdy se kočka ztratila při rodinné dovolené na západním pobřeží USA. Po dvou a půl letech se pak naprosto nečekaně objevila, plná jizev, doma v New Yorku. Podle zjištění novinářů zvíře asi vždy nějaký čas pobývalo u lidí, kteří se ho jako toulavého ujali, nakonec se ale vždycky znovu vydala na východ. Těžko říci, nakolik podobným historkám můžeme věřit – rozhodně ale nesmíme podceňovat kočičí schopnosti orientace a návratu.  

Důvody toulání

Jiná otázka je, proč se vlastně kočky někdy zatoulají či ztratí. Jen velmi vzácně doopravdy utečou pryč a opustí svou rodinu. Většinou je za tím nějaké silné odvedení pozornosti či problém, který jim zkomplikoval návrat z běžné potulky. 

Velmi častým faktorem kočičího toulání se je například volání pudů a hledání partnera k páření. Pokud zvíře není kastrované či sterilizované, pak ho síla hormonů může přivést na dlouhý čas mimo domov a do nebezpečných situací. Podobně může být pro kočku nesnesitelná přítomnost nějaké její kolegyně v sousedství. Snaha bránit své teritorium před konkurencí pak zvíře přivádí k dalekým potulkám, kdy v zápalu nahánění se s cizí kočkou ztratí na čas cestu domů.

Takové zmatení může způsobit někdy i lov – kočku ovládne vzrušení z honu na hlodavce natolik, že se dostane do neznámých míst a může mít nějakou dobu problém se vrátit domů. Popletení orientačního smyslu pak mohou způsobit i změny v sousedství. Stěhování nových sousedů a výskyt nových zvířat, velké opravy či demolice – to všechno naruší kočičí „pachovou“ mapu. 

Známé jsou i případy, kdy se kočka dostala do jistého zmatení příslušnosti k rodině. Z nějakého důvodu začne zvíře na čas pobývat u jiné rodiny. Takové případy jsou sice vzácné, když už se ale stanou, tak bývají velmi často spojené se zraněním. Pochroumaná či nemocná kočka nalezla útočiště u jiných lidí či v blízkosti jejich domu (například na venkově v cizí stodole).

Může jí pak trvat mnoho týdnů či měsíců, než se odhodlá k návratu zpátky do původního domova – pokud k takovému návratu vůbec kdy dojde. Stejně tak jsou známé skoro až komické historky, kdy se kočka naučí chodit někam do sousedství, kde se nechá jako toulavá krmit, až se nakonec jednou rozhodne nevrátit.  

Někdy se říká, že se kočka zatoulá, když se blíží čas její smrti. To není úplně přesné, zvíře nemá předtuchu, že by mělo zemřít. Pokud se ale necítí dobře, má instinktivní potřebu si najít klidné a skryté místo, kde by mohla odpočívat. Obvykle se v takovém stavu sice nezatoulají daleko, může se ale stát, že se schovají tak dobře, že je máme za ztracené.

Ostatně, mnoho chovatelů zažilo i to, že se jim nemocná kočka ukryla někde v domě tak rafinovaně, že ji odhalili až po smrti. Kočky jsou mistryně v tajení projevů svého zdravotního stavu, takže může nastat situace, kdy vůbec netušíme, že zvíře vážně stoná. 

Obecně jde asi říci, že kočky jsou schopné některých neuvěřitelných výkonů při hledání ztracené cesty a návratu domů. Není to ale něco, na co by měl zodpovědný chovatel spoléhat. Prostředí lidských sídel je plné nástrah, a tak je správné při zatoulání kočky zkusit po mazlíčkovi pátrat. Dá se tak předcházet tomu, že se zvíře dostane do nebezpečného provozu či jiné ohrožující situace.

Dobrá je i jistá prevence – pokud mazlíček není zvyklý se toulat sám, dbejme na bezpečnost bytu. Kočka trávící velkou část života v interiéru se může ve vnějším světě chovat skoro až naivně. Pokud necháváme zvířeti volnost, pak ho nepouštějme ven při změně bydliště. Doporučuje se jeden až dva měsíce postupného sžívání se s novým prostředím, aby se instinkt „tady jsem doma“ řádně posílil.